Phantoms of Pilsen X – den druhý

Do druhého dne jsem se probouzel s tím, že mě čeká velezajímavý program od samého začátku. Jediným úkolem tak bylo dostat se na místo včas, protože druhý den absolvovala v roli otvíračů SILVA NIGRA. Kapelu nesleduji v podstatě od Ulvberthova tragického skonu a rád přiznávám, že to budu muset napravit a jejich nová díla sehnat. Ze všech koutů ke mně doléhají zvěsti o tom, jak skvělou nahrávkou je letošní „Světlonoš“. Byl jsem zároveň velmi zvědavý na Akharonův vokál, protože toho mám zafixovaného rovněž z dob dávno minulých, kdy chroptěl v Adultery. Sílu v hlase má pořád, to ano a jedinou chybičkou bylo, že mu nebylo prakticky vůbec rozumět, což ostatně nikdy. Ani v tomto ohledu se příliš nezměnil. Celkový dojem z vystoupení SILVY NIGRY byl ale velmi dobrý, přestože zněly především písně nové. Zaznamenal jsem „Bibli bolestných nářků“ a samozřejmě řadu skladeb z posledního záseku těchto neznabohů. Skutečnost předčila má očekávání a zase se jednou ukázalo, že na Phantoms of Pilsen netřeba dělit kapely na české, či slovenské a zbytek světa, tady vystupují kapely světové. Mimochodem, skřípění Skullthronovy Les Paulky mi docela drásalo ušní bubínky, což nepovažuji za negativum.

Neznám všechno a tak jsem se musel podívat na metal-archives, kdo jsou TRANSILVANIA a odkud pocházejí. Rumunsko? Moldavsko? Tak do třetice všeho zlého, nakonec Rakousko. Vystoupení, postavené na mixu blacku a thrashe mělo potřebnou energii a tak se do boje v prvních řadách pustila celkem slušná řada pařících maniaků. Něco z toho vystoupení sálalo a za mě to byl především výkon bubeníka F. S. Hellblastera, tomu šlapala souprava jako pekelný kotel. Škoda, že stejně nemůžu ocenit i ostatní hudebníky, ti na mě silný dojem neudělali. Celkově to bylo prosté a agresivní, takže to velice dobře odsýpalo. TRANSILVANIA mají krásné logo, skvělého bubeníka a to je asi tak vše. Nějaký jiný zcela zásadní dojem si z jejich setu neodnáším.

Na MALOKARPATAN jsem se opravdu těšil už od chvíle, kdy se objevila informace, že nahradí odstoupivší (po kolikáté už?) Temple of Baal. A místopřísežně prohlašuji, že jsem za to rád. Tohle mě hodně nadchlo, i když jsem podle ukázek, které mi zněly v hlavě, čekal ještě hustší kopec srandy, než se na pódiu nakonec odehrával. Kapela má na kontě jen jednu nahrávku „Stridžie dni“ z loňského roku a několik rozsáhlých kompozic nám dovezli i do Plzně i s několika lahvemi vína, kterým rozhodně nešetřili zavdávat svým krkům během celého vystoupení. Ukázalo se, že to ostřílené pořízky ze Slovenska nikterak neomezuje a tak jsme si všichni jejich set užili. Co na tom, že Temnohorovi občas vynechaly hlasivky, vůbec nebylo jeho temným litaniím, tu do hudby, tu do samplovaných mini inter, vůbec rozumět. Jeho výkon byl neokoukaný a neotřelý. I zbytek základní sestavy MALOKARPATAN jsou tváře známé kupříkladu z Remmirath a Krolok. Samostatnou kapitolou by pak mohl být výkon basáka, který předváděl vzhledem ke své tělesné konstrukci vskutku pekelnou pařbu. V samém závěru večera jsem ho „potkal“ venku v rohu, asi hledal uplynulý den. MALOKARPATAN byli pro mě nejpříjemnějším překvapením celého festivalu.

Kde je PANYCHIDA, tam to žije a zvlášť když je to doma v Plzni. Obdivuji nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, protože musí být neskutečně vyčerpávající celý festival řídit, mít v hlavě tolik věcí, že si to my obyčejní fandové vůbec nedovedeme představit. A na vystoupení to není vůbec poznat. Profíci! Tentokrát se mi podařilo situaci dokonale podcenit, a když jsem vešel do sálu, nedokázal jsem se dopředu vůbec procpat a musel vzít za vděk desátou řadou. I tady jsem si ale tento set náležitě vychutnal a celý ho propařil. Páteř vystoupení PANYCHIDY tvořily samozřejmě osvědčené klasiky, jako například nesmrtelná „Running Out of Rules“, či novější „Ryhope“. V průběhu vystoupení pak došlo i na dvě skladby z „Haereticalia“. Ve chvíli, kdy se rozjížděla „Josafat“ poněkud jsem zpomalil svůj tep a našpicoval uši, abych zvěděl, jak se s ní kapela popasuje v živém provedení. Ze studiové verze jsem docela nadšený a naživo to působilo dobře, jen to mohlo být ještě mocnější, ale to už bych vážně hledal mouchy tam, kde nejsou. Zvuk měli chlapi naprosto famózní a u „The Livonian Werewolf“ jsem necítil rozdíl mezi starým a novým. Velmi vydřená session a zároveň první z trojice kapel, které mě nejvíce zasáhly a ještě zasáhnout mají.

Vydýchat, občerstvit a zase zpátky na sál, kde už rozjíždějí svůj set KRATER z Německa. Mohla to být jen další kapela v řadě, která mohla projít mimo mě, ale nestalo se. V podstatě klasickým black metalem si mou maličkost poměrně snadno KRATER omotali kolem prstu. Mám prostě rád tyhle temnější věci a tak jsem si vychutnával každičký tón skladeb starších. Novinka „Urere“ pak páchne už trochu experimentátorstvím, ale vůbec mi to nevadí. Samozřejmě i z ní se hrálo a docela dost. Až fascinovaně jsem hleděl na Abortia, který skřehotal temné litanie do publika a přitom dával vyniknout svému nástroji, konkrétně basové kytaře. Ta byla skutečně znát a zase se mi potvrdilo, že hudebníci, kteří už se rozhodnou pro Les Paul, skutečnými hudebníky jsou. Set mi přišel až krátký, jak jsem se v něm utápěl a utápět chtěl. Další překvapení a další pecka mezi oči, dokonce taková, že jsem běžel do distra a domů si přinesl právě jejich poslední LP desku, doplněnou o jeden další skvost, poslední zásek Behexen. A pak že to nepřijde.

IX.XI jdou na black metal trochu jinak a za dobu svého působení na scéně si udělali velmi slušné jméno. Naživo jsem je zatím neměl možnost vidět, takže jejich vystoupení jistě přišlo vhod. Rozběhlo se něco, co představovalo agresi, thrashové běsnění i znaky poněkud veselejšího black ‘n’rollu. Ale bylo to nádherně profesionální. Někomu by mohlo připadnout, že je to málo underground a možná je to i pravda, ale energie s puncem švédské školy byla opravdu mocná. Už tak dost tvrdou muziku ještě umocňoval vokální projev Adriana Lawsona, který tedy má opravdu široký rejstřík vokálních poloh a ve všech je famózní. Jeho ječák, například, řádně trhal uši. V dobrém slova smyslu.

Co už rozhodně není underground, přišlo po krátké pauze. Směju se ještě teď, vůbec ne heavy(power) metalovým SACRED STEEL, ale rekcím některých návštěvníků, které jsem zaslechl při návštěvě Phantom’s baru ve dvoře. Tak patří sem taková kapela, nebo ne? Samozřejmě patří a doufám, že její vystoupení nenechalo na pochybách vůbec nikoho. Věřím, že si ji vychutnal Honza, který celý set sledoval z boku pódia. Tím, že kapelu pozval, udělal radost nejen sobě, ale i mně. SACRED STEEL totiž nejsou žádný prvoplánový projekt, ale ostřílení matadoři, kteří mají co nabídnout a nabídli čistě heavy metalovou party se spoustou skvělých sól, čistého zpěvu a mocných sborů. Co jsem zaznamenal, tak hudebníci hráli takový průřez vlastní tvorbou a osobně mě nejvíc chytla „Metal is War“ ze třetí desky „Blood Lust“. Jak sám Grif v typických lennonkách poznamenal, slaví kapela 20 let na scéně a tak proč to neoslavit u příležitosti 10 let trvání Phantoms of Pilsen. Zajímavá kombinace a vystoupení zasluhující hlubokou úklonu. Dovolím si zde malou poznámku k dramaturgii festivalu, tady zafungovala skvěle a přetnutí black metalového proudu heavy metalem považuji za geniální tah. 

MOSAIC, ač měli krásně vyšperkované pódium, mě nepřesvědčili a po třech skladbách jsem odešel. Ne, že bych neměl rád mystický black, ale ke snažení Němců jsem si nějak nenašel cestu. Zásadní podíl na tom měl delayovaný vokál, jenž přeřvával vše ostatní. Po skvělém hudebním a zvukovém zážitku z předchozí formace, jsem nedokázal přepnout a řádně si podobnou hudbu vychutnat. Asi už se začala projevovat i trochu únava a tak nevím, co bych k tomu měl dodávat.

O přestávce jsem se vrátil poměrně brzy, abych si našel místo na mezinárodní projekt LUCIFYRE, kteří zvučili a dotahovali vše do detailů, až to bylo jednomu nepříjemné. A nedivil bych se, kdyby svým přístupem otrávili zvukaře. Styl, který LUCIFYRE produkují, téměř nevyhledávám, ale jejich pojetí death metalu, který střídají s vybrnkávanými pasážemi mě ve studiové podobě více, než jen zaujal. Zní to krásně odspodu, aby se to rozvinulo v mocnou vlnu, která drtí všechno a vše živé. Naživo pak vše znělo jak z nejzazších hlubin pekla. Kapela odehrála snad celou poslední řadovku a přidala několik skladeb starších. Tolik nekompromisnosti a agrese jen tak někde nenajdete, a pokud bych měl jmenovat největší hvězdu sobotního programu, pomyslná koruna po právu sedne na hlavu frontmana T. Kause. Masakr, zohavení, zničení, devastace. Smrt a nic už víc.

Osobně příliš nechápu zanícení některých jedinců pro NECROPHOBIC, kteří celý desátý ročník nejlepšího festivalu na západě Čech uzavřeli. Víc ze mě, co se týká kapel, nedostanete.

Možná nad vším moc přemýšlým, možná jsem nebyl ve své kůži a možná prostě stárnu, a tak se může stát, že pak článek vyznívá jinak, než jsem původně zamýšlel. Stalo se v případě prvního dne, ten druhý se z mého pohledu velmi vydařil. Rád bych tedy poděkoval za tenhle prozatím poslední ročník skvělého festivalu všem zainteresovaným. Mohl bych se tu rozepisovat o milé obsluze ve Phantom’s baru, pochválit osazenstvo šatny za to, že mi vyšlo nebývalým způsobem vstříc, zvukařům za precizní a letos nejlepší zvuk, co jsem na Phantom’s kdy slyšel. Samozřejmě Honzovi a Mírovi, nejinak všem ostatním a tak tedy činím a skládám upřímnou poklonu. Krátce po festivalu přišla nepříjemná, ale ne až tak nečekaná zpráva, že „desítka“ je prozatím posledním ročníkem. Chápu to, rozumím tomu, že přichází únava z organizační činnosti, rozčarování z neúčasti lidí, se kterými se počítalo, finanční aspekt celé věci a nakonec i podráždění z mých keců. Dokázali jste však hodně, postavili skvěle šlapající tým, přivezli mnoho skvělých jmen, tak na samý závěr mi dovolte pár čísel: 10 ročníků, to je, nepočítám-li warm-upy, 125 samostatných vystoupení od jen o něco menšího počtu kapel, to je při průměrné délce 50 minut neuvěřitelných 6250 minut živého hraní. Neskutečné! Mít na hlavě klobouk, smeknu ho a padnu na kolena. Takhle říkám, byly to skvělé roky a díky za ně. Úplně všem. Doufám, že si odpočinete, a že se sejdeme třeba u dalšího pokračování Phantom’s of Pilsen.