Phantoms of Pilsen X – den první

Rok se s rokem sešel a podzim již tradičně patří největšímu a nejlepšímu extrémně metalovému festivalu na západě Čech, dnes už zcela legendárnímu Phantoms of Pilsen. Tentokrát jde o jubilejní ročník, takže by bylo zcela na místě se na oslavnou party těšit, protože PoP byla vždycky jedna velká party. Jenomže letos jsem vyrážel s ne úplně jasnými pocity, jelikož z hlubin doléhalo dávno před tímto dnem, tedy pátkem 21. 10. 2016, negativní šumění. Navíc, tím, že šlo o výroční záležitost, sešel se tentokrát program, pokud ne rovnou rozháraný, tak určitě velmi nehomogenní. Zásadní příčinou celého toho mišmaše je právě snaha přivézt několik jmen, jež se osvědčili v minulosti a zároveň poskytnout publiku i nějaký ten zážitek z něčeho nového. Ve výsledku jsem tentokrát do božkovského areálu „Pod kopcem“ vstupoval se smíšenými pocity u vědomí toho, že mě zajímají tak dvě kapely denně a zbytek může buď zklamat, nebo příjemně překvapit, což se v minulosti stalo vlastně pokaždé. Zároveň ale musím říct, že po dvou letech opět s bratrem Václavem a de facto poprvé nezatížen břemenem akreditace. Takže proč si to letos jen tak neužít, vždyť je to hlavně skvělá party s obrovskou přidanou hodnotou v podobě Phantoms Crew, hodně velkého množství známých tváří a v neposlední řadě i dvou pivních speciálů, důvěrně známého ležáku „Chariot“ a drtivé IPY „Blaster“.

Protože ctí a ozdobou Phantoms je přesné dodržení časového plánu, bylo potřeba se s předstihem ubytovat a včas dorazit na místo. Podařilo se nám to tentokrát zvládnout tak, že jsme vstupovali do areálu čtvrt hodiny před začátkem prvního vystoupení a tak jsme si vytvořili ideální prostor k ochutnání „Blastera“ a krátkému posezení ve dvoře restaurace, kam se budeme ne úplně nadšeni vracet poměrně často. Čtvrthodina utekla rychle, pivko zasyčelo a ze sálu se ozvaly první tóny maďarského uskupení WINTERHEART, což byl signál se přesunout dovnitř. Musím říct, že Maďaři zvládli rozjezd festivalu na výbornou. Hudba postavená na black metalovém základu byla prošpikována podmanivými melodiemi a vysokou dávkou melancholie. Nenudilo to, avšak tahle kombinace vytvářela téměř uspávací atmosféru. Výrazně k tomu přispívalo i komorní prostředí pod pódiem. Těch lidí je tady letos nějak málo, ale zatím to moc neřeším. Ne každý má možnost vzít si v práci volno a vůbec bych se nedivil, kdyby Plzeňáci dorazili „po šichtě“. Hudba WINTERHEART byla poctivě odvedená, leč dopadala na nepříliš úrodnou půdu. Následující věty neberte, prosím, jako nějakou kritiku, ale osobně by mi set téhle partičky sedl v samém závěru večera, jako příprava na dobrou noc. Dramaturgicky bych to řadil prostě za největší hvězdu večera a nechal na lidech, jestli zůstanou, nebo se odpotácí, či v lepším případě odejdou do svých domovů. I tak by asi sledovalo vystoupení WINTERHEART více lidí, než na začátku celého festivalu. Takový je ale už úděl úvodních kapel.

Norské SULPHUR kluci dovezli už v roce 2010, tehdy co by nadějnou formaci vzniklou na troskách Taakeriket, v podstatě jako doplněk k mnohem známějším veličinám norské scény. Tehdy jsme společně s pořadateli slavili páté výročí Mortemu. Letošní vystoupení mi přineslo vlastně jen jedno poznání, SULPHUR se změnili. Jejich styl se posunul a k výraznému posunu došlo i ve vizáži a prezentaci kapely. Na pódiu odvedli dobrou práci, jenže ve výsledku to byla jen kvalitně ztvárněná porce nudy. Kontakt s publikem úplně nefungoval a reakce z druhé strany byly velmi podobné těm mým, prostě chladné. Co mě ale u obou kapel velmi potěšilo, byl zvuk. Za ta léta je tahle stránka věci vycizelovaná a rok od roku se daří dělat sound kvalitnější a čistější. Jen škoda, že mě prostě Norové nedokázali upoutat a strhnout na svoji stranu.

Sál se přece jen trochu naplnil až na třetí formaci v pořadí. Italské KULT. Pokud mě paměť neklame i ty už jsem měl možnost někde slyšet (EHF?) a moc jsem toho od nich nečekal. A takhle je to vždycky, obvykle takové spolky příjemně překvapí. Je mi úplně u zadku, jestli je to jen průměrná kapela v ranku black metalového žánru, protože v jednoduchosti je síla. A nám, kteří přesně takovou hudbu slyšet chceme, občas stačí ku radosti málo, poctivý black metal. Nenudil jsem se ani na vteřinu a užíval si válec. KULT nejsou ničím výjimeční, prostě drhnou dřevní formu stylu a pro zahřátí mé maličkosti na provozní teplotu fungovali přímo ideálně. Můžete si klepat na čelo, srovnávat nesrovnatelné, ale uznat, že tohle vystoupení mělo drive a spád, dalo by se říct koule, nakonec stejně budete muset. Mimochodem, mám to hozené tak, že dobré vystoupení je to, které vám v kotli, nebo i z povzdáli uteče jako voda dravou bystřinou a to se v případě Italů stalo. Přišel čas se znovu trochu občerstvit a prohlédnout distra, která tentokrát byla poněkud slabší. Možná to ne každý vnímá jako já, ale propadl jsem na stará kolena vášni pro vinyl, ovšem černé asfalty jaksi dneska byly někde schované a CD pro mě lákavá nebyla. Co se týká občerstvení, tak uvnitř bylo z čeho vybírat jako každý rok, ale no těšil jsem se na kvalitní ležák Herold a ten byl letos nepitelný, asi v Březnici nezvládli várku, o něco lépe na tom byla 11° Svijany, plzeňským pivům neholduji. Ze všech piv vyšel nejlépe „Chariot“ a tak jsme skončili u žejdlíku v chladném večeru na lavičce na dvorku.

Začátek vystoupení FIDES INVERSA nám s bráchou o fous unikl, což nepovažuji za velký problém, protože každé vystoupení trvalo téměř hodinu a příležitost užít si kapelu tak stejně dlouho. FIDES INVERSA, hrající téměř v totožné sestavě jako předešlí Kult mě měli strhnout daleko víc. Jemnou kapku mystiky umocňovala stylizace pódia a skutečnou lahůdkou byl vokál páně Omegy za bicí soupravou. Mně se naskytlo porovnání s podobně laděnými bubeníky nedávno vystoupivšími na Prague Death Mass a Omega se zařadil někam doprostřed. Vážně mě ale měl set FIDES INVERSA chytit daleko víc, protože kapela produkuje mnohem techničtější pojetí black metalu, než Kult. A tady jsem tvrdě narazil, jelikož v hudbě založené na disharmoniích jsem se totálně ztrácel. Ačkoliv mi obě vydaná desky „Hanc Aciem Sola Retundit Virtus (The Algolagnia Divine)“ i „Mysterium Tremendum et Fascinans“ doma znějí velice dobře a užívám si je, naživo mě snažení kapely výrazně míjelo. Přijde mi, že je to otázka nějakého vnitřního klidu. Když sedíte v křesle a posloucháte hudbu, jste na ni připraveni a ten klid si na ní uděláte. Já však dnes ten správný klid neměl. Trochu škoda, ale z reakcí publika tuším, že set se celkově líbil a Italům se vůbec z pódia nechtělo.

Jak už jsem předeslal, zajímaly mě v pátečním programu dvě kapely a první z nich s mírným zpožděním, způsobeným lehkou nekázní předešlého spolku, právě startuje svůj set. ALBEZ DUZ vlétli do mého života přímo raketově s albem „The Coming of Mictlan“ a měl jsem lehké obavy, aby z něj něco vůbec zaznělo, když právě dnes vychází deska nová „Wings of Tzinacan“, u níž jsem byl z úkázek dost rozpačitý. Naštěstí hlavní pilíře „Mictlanu“ zazněly všechny a naživo ještě překonaly zážitek z desky samotné. Nutno říct, že velkou zásluhu na tom měl ženský element - kytaristka Julia a její lekce „kenťák“ a jak pomocí tohoto důvěrně známého držení zahrát všechno možné. Kapela ale fungovala výborně jako celek, Impurova bicí souprava jela krásně odspodu, samply byly použity velmi účelně a o oživení doom metalu indiánskými prvky se staral duchy posedlý famózní frontman Alfonzo. Nezbylo mi, než se tím vším nechat unášet v prvních řadách a užít si tohle vystoupení na maximum. Čekal jsem hodně, ale tohle veškerá má očekávání, předčilo. I bratr uznale pokýval hlavou, a přestože doom metal nemusí, řekl, že ho to zaujalo. Vzduch v sále opravdu zhoustl a ztěžkl, přišla tedy vhodná chvilka vyrazit na terasu.

Dalo se očekávat, že PENTACLE půjdou mimo mě a vrátil jsem se na ně prakticky jen z podivného smyslu pro povinnost. Dal jsem tři songy, které mi přišly jako přitvrzený heavy metal a naprosto ničím mě to neoslovovalo. Navíc mě úplně neseděl vokál, takže jsem ze sálu zmizel záhy a poslouchal vystoupení jaksi za zdí. Každý to má asi jinak, ale téměř nikdo nepřijede na všechny kapely. Nechci Holanďanům křivdit, jen mi přišli jako prozatím nejslabší článek večera.

Na další vystoupení jsem se ovšem velmi těšil a dnes poprvé jsem se dostavil pod pódium s předstihem, abych si našel místečko v očekávání věcí příštích. VULTURE INDUSTRIES mám totiž zafixované z minulých ročníků, jako veselý spolek se sebevražednými sklony, ale s velmi srdečným vztahem k publiku. Navíc Norové vždy předváděli skvělou pódiovou show. Srandičky, kšandičky, black metal… pamatujete? Je to takové krásně ujeté. Zapomeňte! Tedy krásně ujeté to bylo, jen tu srdečnost odvál čas. Ještě pořád velmi sympaticky působil Bjørnar Nilsen, zbytek kapely, ač tradičně vystylovaný a bosky hrající působil až povýšenecky. Prim v tom hrál jednoznačně Kyrre Teigen, kterému jsem byl nejblíže. Nic to samozřejmě neměnilo na téměř bezchybném setu a já si s chutí zapařil ba i do vláčku se potom zapojil. Celkově mi ale tane v mysli mírné zklamání. Tihle chlapíci nám zkrátka trochu zpychli, Bjørnar pár kilo přibral a občas mu vynechával hlas, tedy především na konci vystoupení. Zvláštní je, že letos mě zatím žádná z kapel na zadek neposadila a překvapivě to nedokázali ani VULTURE INDUSTRIES. Předchozí dvě vystoupení těchto magorů v rámci Phantoms of Pilsen byla zkrátka mnohem lepší.

Tak nějak unaveni se s bratrem rozcházíme každý na jinou stranu a shledáme se až na hotelu. V průběhu vystoupení MORTIISe se ho marně pokouším hledat na místech, kde bychom se mohli potkat a kde nic tu nic. Pro někoho byl pán, který začínal v Emperor a momentálně prohlašuje, že nenávidí black metal opravdovým lákadlem. Párkrát jsem ho v průběhu večera dokonce potkal, milý chlapík, tenhle MORTIIS. Jeho vystoupení jsem ale nedal, na diskotéku jsem večer náladu neměl. Na pódiu to vypadalo, že přišli tři smažky a spustili elektronickou apokalypsu. Nic ve zlém, možná kdybych mohl ochutnat něco holandského koření, případně vypít ještě dvě, tři piva, dal bych to. Takhle mi to stačilo z prostoru od dveří jen tak chvíli sledovat, načež jsem se v samém závěru rozhodl otočit a zakoupit jediné LP, které bylo k dispozici. Novinka Albez Duz mi zmizela doslova před očima. Německy mluvící chlapík mě těsně, ale přece jen předběhl. Jakoby černý mrak smůly na mně dnes úplně lpěl. Vyzvedávám bundu a mizím do noci.

Ještě jednou jsem vše obešel a Václava nenašel, nějak se mi nechce pěšky a volím náhradní řešení v podobě taxíku. Vytahuji leták, abych zavolal na jedno z uvedených čísel, a ozve se mi… Sinneral J. Pak už to klapne, ale asi mluvím svahilsky. Taxi se dostaví po hodině a půl a po třech urgencích. Jsem zmrzlej a nas*j, nejradši bych se ráno sbalil a odjel, což pochopitelně neudělám. Nic mě dnes na zadek neposadilo (nejblíž k tomu měli Albez Duz), tak se třeba zadaří zítra. Dobrou noc.