Zázraky se asi opravdu dějí. A tentokrát se jich sešlo opravdu hodně najednou. Asi první je ten, že jsem se po půlročním martyriu vrátil do kotle pod pódia, ale o tom zase někdy jindy. Ty další dva jsou totiž mnohem zajímavější. Předně, někomu se za celý život nepoštěstí vidět živé vystoupení Pánů z Umbrtky a mně se poštěstilo jejich bezdomovecký šedý a špinavý metal zhlédnout již podruhé. No a pak samozřejmě to, že František Štorm dokázal oživit legendární bestii Master's Hammer. Stejný František Štorm, který údajně kdys prohlásil něco v tom smyslu, že, kdo po třicítce ráčí metal poslouchati, měl by se nad sebou zamysliti, případně za psychiatrem jíti. A že nás, Františku, na tom koncertě ale bylo. Záviděl jsem, a velmi jsem záviděl těm, kdož měli možnost zhlédnout předpremiéru Master's Hammer ve Futuru a tajně proklínal všechny, kdož lístky vlastnili, protože jsem se domníval, že vystoupení společně s tím na Brutal Assaultu budou na dlouhou dobu poslední. Jenomže co čerti nechtěli, nestalo se tak a hned jak se naskytla příležitost, srdce mé zahořelo touhou údery Pánova kladiva slyšeti a jiskry od kovadliny odlétávající viděti. Neváhal jsem proto lístky na pražskou zastávku miniturné sobě opatřiti. A do klubu Roxy vstoupiti…
Do klubu jsme vešli těsně před vystoupením velmi speciálního hosta Páně Umbrtky, což se ukázalo jako dobrý tah, vzhledem k hustotě obyvatelstva a ne příliš příznivé ceně ne příliš kvalitního piva, což je vedlejší. První, co mě po příchodu upoutalo, byla mága instalace Františkova díla v zadní části pódia, majestátní a svým způsobem děsivá, přesto velmi lákavá a před ní svůj set rozjížděl UMBRTKA. Hned v úvodním songu večera se podařilo roztříštit zbytky mých předsudků právě o Roxy a zvuku. Cokoliv, ale tohle jsem opravdu nečekal. Během "Umbrtkova dětství" se totiž ukázalo, že vše je až krystalicky čisté a dobře slyšitelné. A Umbrtka byl ve skutečné formě, to tedy je potřeba říct. Repertoár byl zvolen jako skladba písní mapujících celou historii kapely. Inu, vzhledem k tomu, jak je toto těleso činné, nedošlo úplně na všechno, i tak se do tři čtvrtě hodiny vešlo dost. První část složená výhradně z písní starších, mi s postupem času přišla jako příjemná taneční párty, byť kořeněná texty temnými jako nejšpinavější kal. Zněly totiž songy jako "Paměti špinavé lávky" a "Legenda o špinavé rouře", či "Trakce a vozba do Boha", přičemž salám a rohlíky do publika, samozřejmě. Bezdomovecká šou té nejvyšší Umbrtčí kvality, která bavila a bavila a eskalovala písní "Mrtvý bezdomovec". Nejvíc perlil asi Pan Strastinen, jenž neváhal rohlíky a salám zapíjet pivem stylem, co skladba, to jedna Plzeň. Z papíru pak chrčel své zvratky tak, že mu nebylo ani trochu rozumět a chvílemi jsem měl pocit, že má list papíru stejně bílý a prázdný, nebo si na něj jen něco namaloval. Obecně můžu říct, že koncert před léty měl nádech možná větší výjimečnosti a byl mnohem komornější, tentokrát to byl odvaz. Co mi přišlo zvláštní, byl předěl způsobený "Šedesátinami", které vyzněly tentokrát s Morbivodovým přednesem hodně, hodně heavy a od té doby se taneční párty změnila ve skutečný tlukot kladiva pracujícího na 110%. I zde se objevily starší skladby, kupříkladu "Klotylda Umbrtka - Legenda o špinavé lávce", ovšem došlo i na písně novější, zazněly skladby "Popelář", "Slunce" a pro mě osobně vrchol vystoupení skvěle hrajících muzikantů "Horizontář" z poslední desky "Hlavní stroj". Závěrem jsme pak uctívali disciplínu splínu v podobě pecky "Stroje zůstanou". I když vlastně… přestože se přihlížející nedočkali "Salámu Dobyvatele", který byl dost často z publika vzýván, vytleskali si Umbrtku zpět. Pánové zopakovali "Slunce", tentokrát se Strastinenem na vokálech. A zase pobavili. Celkově předvedli velmi dobrý set, založený na kvalitních výkonech hudebníků a okořeněný již zmiňovanou šou. Uteklo to až moc rychle. Takže "Zakryjte slunce mokrým hadrem!" a "Uctívejte disciplínu Splínu!"
Většinu pozornosti ovšem na sebe stáhli MASTER'S HAMMER, což se projevilo po krátké pauze vhodné tak ke koupi jednoho piva a odskočení si do míst, kam chodí sám i císař pán. Pak už se jen prodrat zhoustnuvší masou těl kamsi, odkud by bylo vidět divadlo bizarní a temně mrazivé. Na pódiu se objevil jako první Honza Kapák, který usedl za bicí soupravu, po něm následovali kytarista, basista (toho času pan Petr Rámus Mecák), velmi výrazně oděný Silenthell obsadil kotle a do centrální části v klobouku a uniformě napochodoval mistr mistrů pan František Štorm. A aby toho nebylo málo i párek fousatých, rohatých děv tvarů bujných, laděných do posic statických - baphometních. Na první pohled velmi obskurní divadlo mohlo začít. Pak se stalo něco, co jsem sic očekával, avšak připraven jsem na to nebyl. Když se ozvaly první tóny intra a s nimi přišel čas "Pádu modly", přeběhl mi po zádech mráz a dostal jsem se do stavu prazvláštní konsternace na půli cesty mezi katarsí a extasí, která mě opouštěla jen zřídka. Chvílemi jsem byl v úplném transu, zvláště když hudebníci ihned navázali poselstvem "Věčného návratu". To už jsem se smažil v pekle tak, že jsem padal na zem umlácený údery Honzových kopáků, pozvedán ozvy Silenthelových tympánů a do vzduchu vynášen tóny synťáků a řezán na kousky ostrými strunami kytar se znovu spojoval pod dohledem Františkova vokálu. Přirozeně jsem u toho musel nelidsky řvát každičké slovo textu. Kolik z nás, kteří si střeží staré nahrávky jako oko v hlavě, tohle mohlo nechat klidnými, vůbec netuším. V kratičké pauze pan Štorm prohlásil, že my všichni jsme "Géniové" a celý proces vzletů, pádů a kouskování tu byl v zápětí zase. Pravda pak přišlo vystřízlivění, krátce jsem se ze svých podivných stavů zvedl. Chvilku dobrou na to, uvědomit si, jak skvělé je tohle vystoupení, obstaraly dvě nové písně "Ve věži ticha" a "Estetika ďábla" plus jedna píseň z desky "Vagus Vetus". Profesionální, přesto neodměřené. S nadsázkou a přece vážné. Bombastické a přece estetické. Hravé a skvěle zahrané. Takové to bylo vystoupení. Brzy jsem se ale vrátil do své ulity interního inferna, byť přes cesty okultní. Následovaly skladby z "Jilemnického okultisty" - "Já mizérií osudu jsem pronásledován" a "Já nechci mnoho trápiti" a já se propadl do končin, kde v časech minulých tohle, tehdy demo, okupovalo dnes a denně naše kazeťáky. Uff… to byly časy. Pak ovšem vše rozčísl song pro pyromany "Zapálili jsme onen svět" a asi bych si umlátil palici, kdyby bylo kolem mě nějaké to místo, či předmět, o který bych tak mohl učiniti. Takhle jsem byl opět popotahován hudbou tak libou, že by zastavila čas. To už zase postávaly nevěst(k)y na pódiu. Nějak jsem předtím nepostřehl, že zmizely do útrob backstage. Tato stvoření nezemská se vždy objevila, když Master's Hammer sáhli do partů skladeb z prvotiny "Rituál", která tedy v průběhu večera zazněla celá. Předtím ale ještě "Nordfrostkrampfland", u které se vždycky usmívám, protože je takovou šlehou do ksichtu dnešních black metalových rádoby lyriků, že ani jinak nelze. Ale tak s úctou. Pak přichází opravdu silný trojblok "Černá svatozář", Každý z nás" a "Útok", zřejmě ještě více mnou zmítající než nesvatá trojice písní úvodních, Na zádech cítím krystalky ledu. Dál pak "Mezi kopci cesta je klikatá" a Spiritisto…. Nihilistou… "Vracejte nám konve na místo", při níž vystrčily růžky i ti mladší z publika, kteří byli celou dobu součástí alchymie mezi publikem a Františkem, potažmo celými Master's Hammer. I to jest aspektem dokonalosti celé show, to souznění dvou světů, toho na pódiu a toho pod ním. Aby byl rituál úplný, nesměla chybět "Jáma pekel". Napoprvé s problémy, o kterých jsme se domnívali, že je způsobil jeden z mikrofonů, a tak František s klidem sobě vlastním prohlásil "tak si ji dáme ještě jednou a pořádně" a kapela jí vystřihla znovu s elegancí a gracií. Poté už následovalo jen poděkování se publiku, zasloužené ovace a přes různá skandování a vzývání odkráčeli mistři z Master's Hammer do hlubin té jámy, odkud návratu není. Takže z ní už nevyšli.
Jestli se něco nepovedlo? Dopustím se jen malých poznámek. Nechci však, aby má slova vyzněla příliš kriticky, protože kritizovat není co a nejde ani o zklamání, jen u Umbrtky mě dost překvapila neúčast páně Wella. Ten ovšem měl dobrý a pochopitelný (zubní zákrok) důvod nebýt na pódiu, přítomen ale byl. U Master's Hammer jsem očekával alespoň jednu z návratových manter. Ale pak už bych si jen vymýšlel. "Rituál" řku, byl vykonán celý a tak jsem z klubu Roxy nemohl odejít nespokojen. Odcházel jsem s pocitem "Jó, do pr.... slyšel jsem legendu! Kdo se mě dotkne!" a musím říct, že ač si myslím, že Master's Hammer nejspíš svědčí komorní prostředí menšího krbu, pardon klubu, více, se opravdu velmi těším na jejich vystoupení ve Volyni. Zkrátka bylo to tak excelentní, že mít na hlavě klobouk, podobně jako pan Štorm nebo pan Rámus, musel bych ho smeknout, pak si vše prožít znovu.
Do klubu jsme vešli těsně před vystoupením velmi speciálního hosta Páně Umbrtky, což se ukázalo jako dobrý tah, vzhledem k hustotě obyvatelstva a ne příliš příznivé ceně ne příliš kvalitního piva, což je vedlejší. První, co mě po příchodu upoutalo, byla mága instalace Františkova díla v zadní části pódia, majestátní a svým způsobem děsivá, přesto velmi lákavá a před ní svůj set rozjížděl UMBRTKA. Hned v úvodním songu večera se podařilo roztříštit zbytky mých předsudků právě o Roxy a zvuku. Cokoliv, ale tohle jsem opravdu nečekal. Během "Umbrtkova dětství" se totiž ukázalo, že vše je až krystalicky čisté a dobře slyšitelné. A Umbrtka byl ve skutečné formě, to tedy je potřeba říct. Repertoár byl zvolen jako skladba písní mapujících celou historii kapely. Inu, vzhledem k tomu, jak je toto těleso činné, nedošlo úplně na všechno, i tak se do tři čtvrtě hodiny vešlo dost. První část složená výhradně z písní starších, mi s postupem času přišla jako příjemná taneční párty, byť kořeněná texty temnými jako nejšpinavější kal. Zněly totiž songy jako "Paměti špinavé lávky" a "Legenda o špinavé rouře", či "Trakce a vozba do Boha", přičemž salám a rohlíky do publika, samozřejmě. Bezdomovecká šou té nejvyšší Umbrtčí kvality, která bavila a bavila a eskalovala písní "Mrtvý bezdomovec". Nejvíc perlil asi Pan Strastinen, jenž neváhal rohlíky a salám zapíjet pivem stylem, co skladba, to jedna Plzeň. Z papíru pak chrčel své zvratky tak, že mu nebylo ani trochu rozumět a chvílemi jsem měl pocit, že má list papíru stejně bílý a prázdný, nebo si na něj jen něco namaloval. Obecně můžu říct, že koncert před léty měl nádech možná větší výjimečnosti a byl mnohem komornější, tentokrát to byl odvaz. Co mi přišlo zvláštní, byl předěl způsobený "Šedesátinami", které vyzněly tentokrát s Morbivodovým přednesem hodně, hodně heavy a od té doby se taneční párty změnila ve skutečný tlukot kladiva pracujícího na 110%. I zde se objevily starší skladby, kupříkladu "Klotylda Umbrtka - Legenda o špinavé lávce", ovšem došlo i na písně novější, zazněly skladby "Popelář", "Slunce" a pro mě osobně vrchol vystoupení skvěle hrajících muzikantů "Horizontář" z poslední desky "Hlavní stroj". Závěrem jsme pak uctívali disciplínu splínu v podobě pecky "Stroje zůstanou". I když vlastně… přestože se přihlížející nedočkali "Salámu Dobyvatele", který byl dost často z publika vzýván, vytleskali si Umbrtku zpět. Pánové zopakovali "Slunce", tentokrát se Strastinenem na vokálech. A zase pobavili. Celkově předvedli velmi dobrý set, založený na kvalitních výkonech hudebníků a okořeněný již zmiňovanou šou. Uteklo to až moc rychle. Takže "Zakryjte slunce mokrým hadrem!" a "Uctívejte disciplínu Splínu!"
Většinu pozornosti ovšem na sebe stáhli MASTER'S HAMMER, což se projevilo po krátké pauze vhodné tak ke koupi jednoho piva a odskočení si do míst, kam chodí sám i císař pán. Pak už se jen prodrat zhoustnuvší masou těl kamsi, odkud by bylo vidět divadlo bizarní a temně mrazivé. Na pódiu se objevil jako první Honza Kapák, který usedl za bicí soupravu, po něm následovali kytarista, basista (toho času pan Petr Rámus Mecák), velmi výrazně oděný Silenthell obsadil kotle a do centrální části v klobouku a uniformě napochodoval mistr mistrů pan František Štorm. A aby toho nebylo málo i párek fousatých, rohatých děv tvarů bujných, laděných do posic statických - baphometních. Na první pohled velmi obskurní divadlo mohlo začít. Pak se stalo něco, co jsem sic očekával, avšak připraven jsem na to nebyl. Když se ozvaly první tóny intra a s nimi přišel čas "Pádu modly", přeběhl mi po zádech mráz a dostal jsem se do stavu prazvláštní konsternace na půli cesty mezi katarsí a extasí, která mě opouštěla jen zřídka. Chvílemi jsem byl v úplném transu, zvláště když hudebníci ihned navázali poselstvem "Věčného návratu". To už jsem se smažil v pekle tak, že jsem padal na zem umlácený údery Honzových kopáků, pozvedán ozvy Silenthelových tympánů a do vzduchu vynášen tóny synťáků a řezán na kousky ostrými strunami kytar se znovu spojoval pod dohledem Františkova vokálu. Přirozeně jsem u toho musel nelidsky řvát každičké slovo textu. Kolik z nás, kteří si střeží staré nahrávky jako oko v hlavě, tohle mohlo nechat klidnými, vůbec netuším. V kratičké pauze pan Štorm prohlásil, že my všichni jsme "Géniové" a celý proces vzletů, pádů a kouskování tu byl v zápětí zase. Pravda pak přišlo vystřízlivění, krátce jsem se ze svých podivných stavů zvedl. Chvilku dobrou na to, uvědomit si, jak skvělé je tohle vystoupení, obstaraly dvě nové písně "Ve věži ticha" a "Estetika ďábla" plus jedna píseň z desky "Vagus Vetus". Profesionální, přesto neodměřené. S nadsázkou a přece vážné. Bombastické a přece estetické. Hravé a skvěle zahrané. Takové to bylo vystoupení. Brzy jsem se ale vrátil do své ulity interního inferna, byť přes cesty okultní. Následovaly skladby z "Jilemnického okultisty" - "Já mizérií osudu jsem pronásledován" a "Já nechci mnoho trápiti" a já se propadl do končin, kde v časech minulých tohle, tehdy demo, okupovalo dnes a denně naše kazeťáky. Uff… to byly časy. Pak ovšem vše rozčísl song pro pyromany "Zapálili jsme onen svět" a asi bych si umlátil palici, kdyby bylo kolem mě nějaké to místo, či předmět, o který bych tak mohl učiniti. Takhle jsem byl opět popotahován hudbou tak libou, že by zastavila čas. To už zase postávaly nevěst(k)y na pódiu. Nějak jsem předtím nepostřehl, že zmizely do útrob backstage. Tato stvoření nezemská se vždy objevila, když Master's Hammer sáhli do partů skladeb z prvotiny "Rituál", která tedy v průběhu večera zazněla celá. Předtím ale ještě "Nordfrostkrampfland", u které se vždycky usmívám, protože je takovou šlehou do ksichtu dnešních black metalových rádoby lyriků, že ani jinak nelze. Ale tak s úctou. Pak přichází opravdu silný trojblok "Černá svatozář", Každý z nás" a "Útok", zřejmě ještě více mnou zmítající než nesvatá trojice písní úvodních, Na zádech cítím krystalky ledu. Dál pak "Mezi kopci cesta je klikatá" a Spiritisto…. Nihilistou… "Vracejte nám konve na místo", při níž vystrčily růžky i ti mladší z publika, kteří byli celou dobu součástí alchymie mezi publikem a Františkem, potažmo celými Master's Hammer. I to jest aspektem dokonalosti celé show, to souznění dvou světů, toho na pódiu a toho pod ním. Aby byl rituál úplný, nesměla chybět "Jáma pekel". Napoprvé s problémy, o kterých jsme se domnívali, že je způsobil jeden z mikrofonů, a tak František s klidem sobě vlastním prohlásil "tak si ji dáme ještě jednou a pořádně" a kapela jí vystřihla znovu s elegancí a gracií. Poté už následovalo jen poděkování se publiku, zasloužené ovace a přes různá skandování a vzývání odkráčeli mistři z Master's Hammer do hlubin té jámy, odkud návratu není. Takže z ní už nevyšli.
Jestli se něco nepovedlo? Dopustím se jen malých poznámek. Nechci však, aby má slova vyzněla příliš kriticky, protože kritizovat není co a nejde ani o zklamání, jen u Umbrtky mě dost překvapila neúčast páně Wella. Ten ovšem měl dobrý a pochopitelný (zubní zákrok) důvod nebýt na pódiu, přítomen ale byl. U Master's Hammer jsem očekával alespoň jednu z návratových manter. Ale pak už bych si jen vymýšlel. "Rituál" řku, byl vykonán celý a tak jsem z klubu Roxy nemohl odejít nespokojen. Odcházel jsem s pocitem "Jó, do pr.... slyšel jsem legendu! Kdo se mě dotkne!" a musím říct, že ač si myslím, že Master's Hammer nejspíš svědčí komorní prostředí menšího krbu, pardon klubu, více, se opravdu velmi těším na jejich vystoupení ve Volyni. Zkrátka bylo to tak excelentní, že mít na hlavě klobouk, podobně jako pan Štorm nebo pan Rámus, musel bych ho smeknout, pak si vše prožít znovu.
