Rok
se s rokem sešel a podzim již tradičně patří největšímu a nejlepšímu
extrémně metalovému festivalu na západě Čech, dnes už zcela legendárnímu Phantoms of Pilsen. Tentokrát jde o
jubilejní ročník, takže by bylo zcela na místě se na oslavnou party těšit,
protože PoP byla vždycky jedna velká party. Jenomže letos jsem vyrážel s ne
úplně jasnými pocity, jelikož z hlubin doléhalo dávno před tímto dnem,
tedy pátkem 21. 10. 2016, negativní šumění. Navíc, tím, že šlo o výroční
záležitost, sešel se tentokrát program, pokud ne rovnou rozháraný, tak určitě
velmi nehomogenní. Zásadní příčinou celého toho mišmaše je právě snaha přivézt
několik jmen, jež se osvědčili v minulosti a zároveň poskytnout publiku i
nějaký ten zážitek z něčeho nového. Ve výsledku jsem tentokrát do
božkovského areálu „Pod kopcem“ vstupoval se smíšenými pocity u vědomí toho, že
mě zajímají tak dvě kapely denně a zbytek může buď zklamat, nebo příjemně
překvapit, což se v minulosti stalo vlastně pokaždé. Zároveň ale musím
říct, že po dvou letech opět s bratrem Václavem a de facto poprvé
nezatížen břemenem akreditace. Takže proč si to letos jen tak neužít, vždyť je to
hlavně skvělá party s obrovskou přidanou hodnotou v podobě Phantoms
Crew, hodně velkého množství známých tváří a v neposlední řadě i dvou
pivních speciálů, důvěrně známého ležáku „Chariot“ a drtivé IPY „Blaster“.
Protože
ctí a ozdobou Phantoms je přesné dodržení časového plánu, bylo potřeba se s předstihem
ubytovat a včas dorazit na místo. Podařilo se nám to tentokrát zvládnout tak,
že jsme vstupovali do areálu čtvrt hodiny před začátkem prvního vystoupení a
tak jsme si vytvořili ideální prostor k ochutnání „Blastera“ a krátkému
posezení ve dvoře restaurace, kam se budeme ne úplně nadšeni vracet poměrně
často. Čtvrthodina utekla rychle, pivko zasyčelo a ze sálu se ozvaly první tóny
maďarského uskupení WINTERHEART, což
byl signál se přesunout dovnitř. Musím říct, že Maďaři zvládli rozjezd
festivalu na výbornou. Hudba postavená na black metalovém základu byla
prošpikována podmanivými melodiemi a vysokou dávkou melancholie. Nenudilo to,
avšak tahle kombinace vytvářela téměř uspávací atmosféru. Výrazně k tomu přispívalo
i komorní prostředí pod pódiem. Těch lidí je tady letos nějak málo, ale zatím
to moc neřeším. Ne každý má možnost vzít si v práci volno a vůbec bych se
nedivil, kdyby Plzeňáci dorazili „po šichtě“. Hudba WINTERHEART byla poctivě
odvedená, leč dopadala na nepříliš úrodnou půdu. Následující věty neberte,
prosím, jako nějakou kritiku, ale osobně by mi set téhle partičky sedl v samém
závěru večera, jako příprava na dobrou noc. Dramaturgicky bych to řadil prostě
za největší hvězdu večera a nechal na lidech, jestli zůstanou, nebo se
odpotácí, či v lepším případě odejdou do svých domovů. I tak by asi
sledovalo vystoupení WINTERHEART více lidí, než na začátku celého festivalu.
Takový je ale už úděl úvodních kapel.
Norské
SULPHUR kluci dovezli už v roce
2010, tehdy co by nadějnou formaci vzniklou na troskách Taakeriket, v podstatě
jako doplněk k mnohem známějším veličinám norské scény. Tehdy jsme
společně s pořadateli slavili páté výročí Mortemu. Letošní vystoupení mi
přineslo vlastně jen jedno poznání, SULPHUR se změnili. Jejich styl se posunul
a k výraznému posunu došlo i ve vizáži a prezentaci kapely. Na pódiu
odvedli dobrou práci, jenže ve výsledku to byla jen kvalitně ztvárněná porce
nudy. Kontakt s publikem úplně nefungoval a reakce z druhé strany
byly velmi podobné těm mým, prostě chladné. Co mě ale u obou kapel velmi
potěšilo, byl zvuk. Za ta léta je tahle stránka věci vycizelovaná a rok od roku
se daří dělat sound kvalitnější a čistější. Jen škoda, že mě prostě Norové
nedokázali upoutat a strhnout na svoji stranu.
Sál
se přece jen trochu naplnil až na třetí formaci v pořadí. Italské KULT. Pokud mě paměť neklame i ty už
jsem měl možnost někde slyšet (EHF?) a moc jsem toho od nich nečekal. A takhle
je to vždycky, obvykle takové spolky příjemně překvapí. Je mi úplně u zadku,
jestli je to jen průměrná kapela v ranku black metalového žánru, protože v jednoduchosti
je síla. A nám, kteří přesně takovou hudbu slyšet chceme, občas stačí ku
radosti málo, poctivý black metal. Nenudil jsem se ani na vteřinu a užíval si
válec. KULT nejsou ničím výjimeční, prostě drhnou dřevní formu stylu a pro
zahřátí mé maličkosti na provozní teplotu fungovali přímo ideálně. Můžete si
klepat na čelo, srovnávat nesrovnatelné, ale uznat, že tohle vystoupení mělo
drive a spád, dalo by se říct koule, nakonec stejně budete muset. Mimochodem,
mám to hozené tak, že dobré vystoupení je to, které vám v kotli, nebo i z povzdáli
uteče jako voda dravou bystřinou a to se v případě Italů stalo. Přišel čas
se znovu trochu občerstvit a prohlédnout distra, která tentokrát byla poněkud
slabší. Možná to ne každý vnímá jako já, ale propadl jsem na stará kolena vášni
pro vinyl, ovšem černé asfalty jaksi dneska byly někde schované a CD pro mě
lákavá nebyla. Co se týká občerstvení, tak uvnitř bylo z čeho vybírat jako
každý rok, ale no těšil jsem se na kvalitní ležák Herold a ten byl letos
nepitelný, asi v Březnici nezvládli várku, o něco lépe na tom byla 11°
Svijany, plzeňským pivům neholduji. Ze všech piv vyšel nejlépe „Chariot“ a tak
jsme skončili u žejdlíku v chladném večeru na lavičce na dvorku.
Začátek
vystoupení FIDES INVERSA nám s bráchou
o fous unikl, což nepovažuji za velký problém, protože každé vystoupení trvalo
téměř hodinu a příležitost užít si kapelu tak stejně dlouho. FIDES INVERSA,
hrající téměř v totožné sestavě jako předešlí Kult mě měli strhnout daleko
víc. Jemnou kapku mystiky umocňovala stylizace pódia a skutečnou lahůdkou byl
vokál páně Omegy za bicí soupravou. Mně se naskytlo porovnání s podobně laděnými
bubeníky nedávno vystoupivšími na Prague Death Mass a Omega se zařadil někam
doprostřed. Vážně mě ale měl set FIDES INVERSA chytit daleko víc, protože
kapela produkuje mnohem techničtější pojetí black metalu, než Kult. A tady jsem
tvrdě narazil, jelikož v hudbě založené na disharmoniích jsem se totálně
ztrácel. Ačkoliv mi obě vydaná desky „Hanc Aciem Sola Retundit Virtus (The
Algolagnia Divine)“ i „Mysterium Tremendum et Fascinans“ doma znějí velice
dobře a užívám si je, naživo mě snažení kapely výrazně míjelo. Přijde mi, že je
to otázka nějakého vnitřního klidu. Když sedíte v křesle a posloucháte
hudbu, jste na ni připraveni a ten klid si na ní uděláte. Já však dnes ten
správný klid neměl. Trochu škoda, ale z reakcí publika tuším, že set se
celkově líbil a Italům se vůbec z pódia nechtělo.
Jak
už jsem předeslal, zajímaly mě v pátečním programu dvě kapely a první z nich
s mírným zpožděním, způsobeným lehkou nekázní předešlého spolku, právě
startuje svůj set. ALBEZ DUZ vlétli
do mého života přímo raketově s albem „The Coming of Mictlan“ a měl jsem
lehké obavy, aby z něj něco vůbec zaznělo, když právě dnes vychází deska
nová „Wings of Tzinacan“, u níž jsem byl z úkázek dost rozpačitý. Naštěstí
hlavní pilíře „Mictlanu“ zazněly všechny a naživo ještě překonaly zážitek z desky
samotné. Nutno říct, že velkou zásluhu na tom měl ženský element - kytaristka
Julia a její lekce „kenťák“ a jak pomocí tohoto důvěrně známého držení zahrát
všechno možné. Kapela ale fungovala výborně jako celek, Impurova bicí souprava
jela krásně odspodu, samply byly použity velmi účelně a o oživení doom metalu indiánskými
prvky se staral duchy posedlý famózní frontman Alfonzo. Nezbylo mi, než se tím
vším nechat unášet v prvních řadách a užít si tohle vystoupení na maximum.
Čekal jsem hodně, ale tohle veškerá má očekávání, předčilo. I bratr uznale
pokýval hlavou, a přestože doom metal nemusí, řekl, že ho to zaujalo. Vzduch v sále
opravdu zhoustl a ztěžkl, přišla tedy vhodná chvilka vyrazit na terasu.
Dalo
se očekávat, že PENTACLE půjdou mimo
mě a vrátil jsem se na ně prakticky jen z podivného smyslu pro povinnost.
Dal jsem tři songy, které mi přišly jako přitvrzený heavy metal a naprosto
ničím mě to neoslovovalo. Navíc mě úplně neseděl vokál, takže jsem ze sálu
zmizel záhy a poslouchal vystoupení jaksi za zdí. Každý to má asi jinak, ale
téměř nikdo nepřijede na všechny kapely. Nechci Holanďanům křivdit, jen mi
přišli jako prozatím nejslabší článek večera.
Na
další vystoupení jsem se ovšem velmi těšil a dnes poprvé jsem se dostavil pod
pódium s předstihem, abych si našel místečko v očekávání věcí
příštích. VULTURE INDUSTRIES mám
totiž zafixované z minulých ročníků, jako veselý spolek se sebevražednými
sklony, ale s velmi srdečným vztahem k publiku. Navíc Norové vždy
předváděli skvělou pódiovou show. Srandičky, kšandičky, black metal…
pamatujete? Je to takové krásně ujeté. Zapomeňte! Tedy krásně ujeté to bylo,
jen tu srdečnost odvál čas. Ještě pořád velmi sympaticky působil Bjørnar Nilsen,
zbytek kapely, ač tradičně vystylovaný a bosky hrající působil až povýšenecky.
Prim v tom hrál jednoznačně Kyrre Teigen, kterému jsem byl nejblíže. Nic
to samozřejmě neměnilo na téměř bezchybném setu a já si s chutí zapařil ba
i do vláčku se potom zapojil. Celkově mi ale tane v mysli mírné zklamání.
Tihle chlapíci nám zkrátka trochu zpychli, Bjørnar pár kilo přibral a občas mu
vynechával hlas, tedy především na konci vystoupení. Zvláštní je, že letos mě
zatím žádná z kapel na zadek neposadila a překvapivě to nedokázali ani
VULTURE INDUSTRIES. Předchozí dvě vystoupení těchto magorů v rámci Phantoms
of Pilsen byla zkrátka mnohem lepší.
Tak
nějak unaveni se s bratrem rozcházíme každý na jinou stranu a shledáme se
až na hotelu. V průběhu vystoupení MORTIISe
se ho marně pokouším hledat na místech, kde bychom se mohli potkat a kde nic tu
nic. Pro někoho byl pán, který začínal v Emperor a momentálně prohlašuje,
že nenávidí black metal opravdovým lákadlem. Párkrát jsem ho v průběhu večera
dokonce potkal, milý chlapík, tenhle MORTIIS. Jeho vystoupení jsem ale nedal,
na diskotéku jsem večer náladu neměl. Na pódiu to vypadalo, že přišli tři
smažky a spustili elektronickou apokalypsu. Nic ve zlém, možná kdybych mohl
ochutnat něco holandského koření, případně vypít ještě dvě, tři piva, dal bych
to. Takhle mi to stačilo z prostoru od dveří jen tak chvíli sledovat,
načež jsem se v samém závěru rozhodl otočit a zakoupit jediné LP, které
bylo k dispozici. Novinka Albez Duz mi zmizela doslova před očima. Německy
mluvící chlapík mě těsně, ale přece jen předběhl. Jakoby černý mrak smůly na mně
dnes úplně lpěl. Vyzvedávám bundu a mizím do noci.
Ještě
jednou jsem vše obešel a Václava nenašel, nějak se mi nechce pěšky a volím
náhradní řešení v podobě taxíku. Vytahuji leták, abych zavolal na jedno z uvedených
čísel, a ozve se mi… Sinneral J. Pak už to klapne, ale asi
mluvím svahilsky. Taxi se dostaví po hodině a půl a po třech urgencích. Jsem
zmrzlej a nas*j, nejradši bych se ráno sbalil a odjel, což pochopitelně
neudělám. Nic mě dnes na zadek neposadilo (nejblíž k tomu měli Albez Duz),
tak se třeba zadaří zítra. Dobrou noc.
