Ten
příběh začal už dávno. Náš příběh, který společně píšeme a prožíváme. Příběh
cesty, na jejíchž některých klikatých uličkách mnohdy mrazilo. Příběh, který
nelze slovy popsat, ovšem jeho existence je základem jednoho příjemného
zastavení na naší cestě. Bylo na ní hodně těžkých pádů, které jsou zároveň
zdrojem nekonečné snahy o znovu vstání a posunutí se k mnohem, mnohem
příjemnějším věcem, pocitům, emocím a radostem. A i to byl důvod, proč jsme se
rozhodli navštívit palác Akropolis a trochu těch věcí sdílet s kapelou,
jež se vryla do našich srdcí možná stejně dávno, jako kdy tento příběh začal,
islandskými SÓLSTAFIR.
Někdy v březnu jsem narazil na informaci o
turné, které kromě zážitku s kapelou samotnou slibovalo i „něco navíc“
v podobě smyčcového kvarteta a hostujícího mistra pianisty. Těžko odolat.
Zbývalo tedy rozjet přípravy. A protože jsem člověk, který má rád řád podobných
věcí, kdy vše klape na minutu přesně a kdysi jsem byl v podobném plánování
dobrý, prostě jsem to zkusil znovu a tak jsme se ocitli v neděli 22. května
v autobusu směr Praha. Po poněkud krkolomné cestě dorazili do velice
příjemného hotelu Aron a s dostatečným předstihem se ubytovali na
strategicky výhodném místě. V plánu byla večeře a posezení ve Vinohradském
pivovaru, jenomže se ukázalo, že až tak dobrý plánovač nejsem a chybička
v podobě bloudění zkrátka nastala. Po marných pokusech s mapami
nejrůznějších providerů se ukázalo, že nejlepší je se na cestu zeptat Pražanů a
ti poradili. Jenomže vinou mé neschopnosti jsme jedli na poslední chvíli
v restauraci naproti klubu a jen tak vyhlíželi z okna, jestli už do
klubu pouštějí, ale stále viděli krátkou frontu před Akropolí. V klidu
jsme tedy pojedli, zaplatili a přesunuli se do klubu přesně na čas. V tu
chvíli přišlo první překvapení… vůbec jsem nečekal, že na Islanďany dorazí
taková masa fanoušků. Nahoře pořadatelé ještě dost prudili s lístky a
dole… dole bylo na 700 lidí. Lidí tak rozdílných i po hudebním vnímání světa,
že na ně určitě během článku ještě přijde řeč.
Rezignovali jsme na tlačení se k pódiu, prostě
to nešlo, avšak „stoják“ na schodu za zvukařem se ukázal jako jedna
z nejlepších možností, kterou jsme mohli zvolit. Bylo odtud krásně vidět,
a že bylo na co koukat. Z reproduktorů se linuly tóny intra „Náttfari“ a
na obřím plátně se proháněli vikingští válečníci. Už to samo o sobě bylo dech
beroucí a ohromující. Dav fans téměř vzýval hudebníky, aby co nejdříve
nastoupili na pódium a započali dílo hodné jejich jména – první část večera
zvanou „Otta“. Hudebníci za šíleného řevu publika nastupují na pódium, chopí se
svých nástrojů a trochu překvapivě na úvod rozjíždějí skladbou „Dagmal“, která
se k nám šířila pomocí reprobeden a pro kapelu tolik typických aparátů
Orange, společně s hudbou začala jít ruku v ruce projekce a světelná
show. Celkově tohle všechno ladilo naprosto fantasticky, až z té
profesionality běhal mráz po zádech. Musím, říct, že něco tak vrcholně
domyšleného a doladěného jsem pěkně dlouho na koncertě neviděl. Pak už šlo vše
jako po drátkách a „Otta“ se vrátila do intencí, které známe z desky, krom
toho, že některé skladby byly doslova vybičovány do nezměrných délek, což
rozhodně neubíralo na mistrovství SÓLSTAFIR, spíš naopak. Dokonale zněla
titulní skladba i díky tomu, že kytarista Sæþór se nebál vyměnit “lespaulku“ za obyčejné
banjo, které ohromně ladilo k jeho outfitu. A emoce se kradly do našich
těl, i do celého už notně rozvášněného davu. Sympaticky působil i smyčcový
kvartet, který naživo prezentoval tiché úlomky hudby SÓLSTAFIR
a přispíval k atmosféře celkového vyznění koncertu měrou vrchovatou.
Pravda, člověk se musel vyrovnat s poněkud jinak pojatým zvukem, což mohlo
trvat tak přes „Lágnætti“ a „Ottu“, potom už jsem se nechal jen a jen unášet a
tak nějak se snažil vidět, slyšet a žít, to, co obyčejný lidský mozek dokáže
pobrat, protože ta harmonie všech složek byla až neuvěřitelná. Dovoluji si
tvrdit, že jsem se spletl, když jsem SÓLSTAFIR nazval hudebníky. Oni jsou
tvůrci hudby, tvůrci emocí… oni nehrají… oni vibrují, šumí a rezonují a jsou v
tom opravdoví mistři. Je velká škoda, že publikum nebylo schopno pobrat sílu
atmosféry a nechápu proč, když frontman žádal o klid v úvodu „Rismál“
podařilo se to až na potřetí, načež ovšem některá z davu zakřičela „I love
you“. Hloupá banalita, která dokáže pokazit mnohé. Raději zpět ke kapele, která
by obstála velmi dobře jen jako hudební těleso (třebaže „jen“ s hostujícím
bubeníkem), ale hlavním tahounem celého projektu a devizou je právě pan
Aðalbjörn Tryggvason. Je skvělým frontmanem s nezaměnitelným projevem a
obrovskou mírou přidané hodnoty. Je v dobrém slova smyslu neskutečné, jak
dokáže střídat emoce. Chvíli šíří vlny melancholie, aby vzápětí mrštil takovou
dávku energie do
publika,
že se z jeho ozvěny ježí vlasy. Neskutečný chlapík, který je snad obdařen
vším, co si lze představit. Severští bohové mu dali do vínku kromě hlasu i
pohybový a herecký talent. Toho, ač se během vystoupení stále něco dělo, si
nešlo nevšimnout. Další takovou „drobností“ je gradace vystoupení SÓLSTAFIR a chvíle, kdy mi naskakovala husí kůže. Poprvé,
když si sedl copatý Svavar Austman vedle hostujícího klavíristy Martina Powella
a spustili hru na čtyři ruce v úvodu „Midaftan“. A mrazení neutuchalo, až
do konce první poloviny večera, kdy vše vyvrcholilo písní „Náttmál“.
Mám tohle rád i z desky, a dvě poslední skladby
považuji za to nejlepší, co kdy SÓLSTAFIR složili, takže pochopitelně mi
způsobili zážitek hraničící s totální katarzí. Tohle mi bude znít
v uších hodně dlouho. Nějakým záhadným způsobem se mi totiž podařilo
odfiltrovat hvízdání v levém uchu, které neměla na svědomí kapela, ale
slečna vedle mě, kterou někdo bohužel naučil hvízdat na prsty, a ona si
lechtala ego tím, že to může předvést. Bez ohledu na to, jestli po odeznění
skladeb, nebo během nich. Je mi to líto, ale „Slečno, chovala jste se jako
totální kráva. Vlastně spíš pasačka krav, už jen ty vidle chyběly!“ Obecně se
mi chce říct, že některé reakce publika výrazně rušily prožitek z umění
SÓLSTAFIR. Beru bouřlivou atmosféru a komunikaci publika s kapelou, vždyť
i Aðalbjörn si to užíval a párkrát vtipně poznamenal: „…v Praze bychom měli hrát
každý rok…“. Ovšem někteří fanoušci provozovali ložené vágusovství a čeho je
moc, toho je příliš. No jdu si dát vodu, než nám začne druhá polovina koncertu.
Po patnácti minutách na oddech se Islanďané vracejí,
aby navázali na skvělý předvedený výkon a odehráli něco ze starší tvorby. Na
záseky z black metalových začátků ale můžeme rovnou zapomenout, do obrazu
večera by nejspíš ne úplně zapadly a tak zaznějí převážně skladby z desek
„Köld“ a „Svartir Sandar“. Nevím, jak ostatní, ale já vnímal druhou polovinu
vystoupení snad ještě intenzivněji, než první část. „Djákninn“ odehrála kapela
bez kvarteta za zády, a i to mělo své kouzlo, protože energie, jaká
z tohoto kusu čišela, byla ohromující. Doufal jsem ale, že se smyčce
vrátí. Mé přání jakoby bylo vyslyšeno a zbytek vystoupení už probíhal víceméně
standardně. Zazněla titulní skladba ze „Svartir Sandar“. Hodně příjemná byla i
„She Destroys Again“, během níž jsem zrakem přejížděl po křehké cellistce a
všiml si, že paří jak o život. Takové malé zpestření. Nemůžu jinak, než věnovat
zvláštní pozornost slovům frontmana před „Necrologue“. Doslova řekl: “Dobrá
polovina z vás tady v sále trpí depresí nebo jinou duševní poruchou.
Polovina z vás ji nedokáže zozeznat. Je velice důležité ji rozeznat…“ a
pak věnoval skladbu svému mrtvému kamarádovi. Neudržel jsem emoce, protože o
tomhle tématu vím víc, než bych si možná přál. Pro mě jednoznačně druhý vrchol
večera, byť vše mělo ještě gradovat. Ano, náramně jsem si užil „Fjaru“, která
vyznívá naživo mnohem lépe než z desky, opominu-li tedy, že houslistka by
se asi zpěvem neuživila. Byl jsem
pohlcen atmosférou „Fjary“, ale stejně, nejvíc mě rozbil právě zmíněný
„Necrologue“. Pak už jsem vnímal jen, že Aðalbjörn prohlásil, že by
v Praze chtěli SÓLSTAFIR hrát každý víkend, což evidentně značilo, jak moc
ho to baví a jak moc si to užívá. Jednoznačně to bavilo i zbytek
zainteresovaných. Přišel čas představit je jmény a také spustit závěrečnou „Goddess
of the Ages“, rozsahem nejdelší kus celého dnešního zážitku. V tu chvíli
bylo jasno, že přídavek nebude, i tak se ale kapela vlivem nadšeného potlesku,
který téměř bořil zdi paláce Akropolis, vrátila, aby se poklonila českému davu,
který i přes těch pár jedinců, si takovou úklonu zasloužil. Odcházejí… uteklo
to strašně rychle… odcházejí… tvůrci hudby, tvůrci emocí… nehrají… vibrují,
šumí a rezonují… a zanechali v nás nesmazatelnou stopu. Sluší se poslat
alespoň takhle na dálku veliký dík a přání brzkého návratu do České republiky. Hovořit
o tom, co se zde odehrálo 22. května 2016, jinak než v superlativech
zřejmě nelze, takhle dobře odehrané a po všech směrech sladěné vystoupení jsem
dlouho nezažil a dlouho nezažiju. To je tak, když jdete natěšení na koncert a
dostanete mnohem víc, než jste očekávali. A tak se rozloučím zmínkou o dobře
zásobeném distru, u kterého bylo možné se s kapelou klidně vyfotit, protože
na hvězdy si chlapi rozhodně nehrají. Odolal jsem, vlastně jsem nikdy nebyl
sběratelem fotek. Sbírám zážitky a o ty mě nikdo nepřipraví. Nikdy.
Pozitivně konsternováni se přesouváme zpět na hotel,
dát si rychlou sprchu a emoce vstřebat. Odpočinout do rána s tím, že nás
ještě čeká pondělní program, objev parku „Parukářka“ a s hudbou SÓLSTAFIR
v hlavě uvědomění si nádherných kontrastů všedního i nevšedního (toho
včerejšího) světa. Co na tom, že jsme včera, kvůli blbosti autora článku, nestihli
návštěvu Vinohradského pivovaru, dnes je krásný den a vše se dá ještě napravit
a tak i činíme. Vlastně je dobře, že jsme včera bloudili, jinak by nás nikdy
nenapadlo zkusit restauraci Open, kde jsme se nadlábli královsky a nakonec,
jistě, došlo i na to vinohradské pivo.
Dost možná nejlépe prožitých 28 hodin mého života,
překrásné to zastavení na naší cestě, další kapitola velkého příběhu.
Video poskytl Aleš Komárek - Enochian photographer@facebook
Ne vždy vám přistane na stole
nahrávka non plus ultra, to je celkem běžná věc. Něco se líbí více, něco méně.
Mortem ale původně vznikal pro podporu domácích kapel, než došel do stavu, ve
kterém se nalézáme dnes. Netvrdím, že bychom se měli vrátit k tomuto
modelu, což by pochopitelně byl krok zpět, ale na druhou stranu si říkám, že i
dnes, v desátém roce existence našeho zinu, si můžeme luxus představení
mladé české formace dovolit a tak trochu připomenout, čím Mortem ve svých začátcích
byl. Takže dnes tu máme smečku ERRANTES, formaci mladou, místně pražskou. Slušelo by se pětičlennou sestavu
na úvod představit, ale vše podstatné se můžete o kapele dočíst na bandzone
profilu, případně na facebooku a tak se raději pověnuji přímo nahrávce „Live Session
2015“, což je název trochu zavádějící, protože o žádný živák nejde. Kluci
zkrátka chtěli udělat produkci ve stejném duchu, jako by vyznívali naživo,
avšak nahrávalo se ve studiu. A výsledek? Vzniklo dílko, které má dle mého
skromného názoru do živého vyznění pěkně daleko. Produkce je čistá na můj vkus
snad až příliš a trocha rajcovního „zahuhlání“ by neškodila, výhodou však je,
že se v jejich hudbě neztratíte, tedy po stránce zvukové určitě ne a po té
hudební vlastně také ne, jelikož si většina skladeb razí cestu přímo. Ale to
jen na okraj. Dodnes mi po zevrubném zkoumání nejde do hlavy, proč mi tohle
v podstatě promo mnohem lépe vyznívá do sluchátek (komorní poslech), nežli
na rozšířeném stereu doma, které by teoreticky mnohem lépe vykreslovalo ono
„živé vyznění“.
