Sekhmet

I děčínští Sekhmet chystají nové album, které ponese název "Spiritual Eclipse" a první skladbu"Fanatical Worship" si můžete už dnes vychutnat na youtube. Pokud je tohle předobrazem celé desky, půjde opět o velmi kvalitní materiál.

Prague Death Mass III - III.

Prague Death Mass III

III.

Třetího dne, kupodivu, nemám nic naplánováno. Tedy přece jen něco, den pro sebe, který znamená odpočinek a tak jsem po ranních nezbytnostech, jako je hygiena, zakotvil zpátky v poněkud měkkém pelechu a při poslechu zcela odlišné hudby, než kterou konzumuji už od čtvrtka, přemítal, co asi přinese dnešek. Z pelechu jsem vypadl až někdy kolem dvanácté, poté, co jsem se probral z „přemítání“. Dal jsem oběd, tentokrát v čínském stylu a jen tak si následně vyrazil na skutečné pivo. Objevil jsem velmi zajímavý podnik, kde lidé konzumovali prazvláštní potraviny bez živočišných složek, ale také únětické pivo. Takhle dobrou, vyváženou a příjemnou 10° jsem nepil celou věčnost. Možná je to tím, že se nízko stupňovým pivům cíleně vyhýbám, anebo mi prostě a jednoduše chutnala. Srovnávat tenhle poklad s tím, co se točí ve Futuru je stejně ABSUrdní, jako srovnávat ABSU s čímkoliv, co se odehrálo včera a předevčírem a co se odehraje dnes. Pojďme na to.

Roli otevírací bandy přiřkli pořadatelé pro dnešek ryze death metalové smečce SHEOL. Jak jde death metal spíše okolo mě, vůbec nic jsem nečekal. Něco tak banálního mě absolutně nemohlo rozhodit, a ejhle… Bezpochyby další z příjemných překvapení. Produkce téhle britské formace měla obrovské koule a kromě nich i hlavu a patu. Výkony strhující napříč celou bandou, ale přece jen z toho všeho vyčníval Abdiasův hrdelní projev. Krutý a neúprosný, přesto srozumitelný. Obrovská chvála pořadatelům, za tuhle smečku a vůbec za dobrou ruku při výběru hudebníků, kteří otvírali jednotlivé dny festivalu. Ani jednou z toho nebyl průser a SHEOL z toho všeho vyšli úplně nejlépe.

Belgičtí LVTHN představili svou letošní desku „Eradication of Nescience“, vlastně dlouhohrající debut. A nezačali vůbec špatně, chvílemi mě to i zaujalo. Nevím proč, ale v úvodu vystoupení na mě dýchl snad duch Dissection. Možná jsem něco vycítil z hudby, možná na mě působilo holohlavé vzezření ukrutníků na jevišti, možná kombinace obého. Časem se ale duch vytratil, a LVTHN do nás vrhali jednu death/blackovou smršť za druhou, až to bylo pořád stejné a začalo to neuvěřitelně nudit. Tedy až do samotného závěru vystoupení, který jsem vyhlížel opravdu s nadšením. To pánové vypálili cover od Katharsis. To byla úplně jiná jízda. Styl kapely je sice ve všech pramenech uváděn jako black metal, ale fakt jsem o tom celou dobu jejich setu pochyboval.

Premiéra WHOREDOM RIFE dopadla z mého pohledu dobře. V prvním songu se objevily problémy se zvukem a tak se mistři na pódiu trochu hledali, vše se zlomilo až se sólem, ze kterého mi skutečně spadla brada. A následoval opravdu Nidrosian Black Metal, kterým se kapela na svých stránkách až okatě ohání, jak se patří. Zejména nástupy jednotlivých kompozic byly pravé a skutečné BM pily o síle několika stovek kilotun. Připouštím, že jsem na pořádný black metal, který mi urve palici, čekal dva dny a kousek a ono se vyplatilo. Tenhle set mi sedl jak pěst na oko. Dočkal jsem se. Jediné, co mě dost překvapilo, byla vcelku slabá odezva publika, zvlášť když si uvědomíte, co jsem psal o prvním dnu, kdy šlo mini CD/mimi LP WHOREDOM RIFE na dračku. Některým nevoněl zvuk, no podle mě to bylo volbou místa, já ho ve třetí řadě vlevo vnímal jako solidní.

„Mrtvej“ bubeník je prostě kurva, se kterou musíte umět hrát. Kurva, která by mohla pomoci v industriálním vyznění švédských DIABOLICUM. Žel tady se to vůbec nepovedlo. Pytel sypaných brambor v kombinaci s přeřvanými nástroji jsem vydržel poslouchat dvě skladby a pak se posunul za zeď na balkónek ve snaze uchránit uši před pohromou ne nepodobnou čtvrtečnímu zážitku při poslechu 20:11. Přestože industriálky a samply nezněly vůbec špatně, shledávám vystoupení DIABOLICUM jako jedno z vůbec nejhorších v celém programu Prague Death Mass III.

 Dejme si tedy něco jinějšího, něco blitek, death metalové zatuchlosti, špetku blackové špíny. To vše smíchané s hovny v kanálech a doprovázené zvukem spojeným s vyprazdňováním střev. Na tuhle kapelu někteří jedinci přišli a jen a jen na ní – ARCHGOAT. Finové do všech těch radovánek vtrhli jak uragán a chrlili svůj hnus do publika v mocných dávkách. Zpočátku rychle, první skladbu jsem nerozeznal, ale následovala ji „Lord of the Void“ z první řadovky „Whore of Bethlehem“ a už tady bylo patrné, že zvuk je ten nejlepší, jaký si můžou tihle finští ďáblové přát, totiž docela kanální. Pak se zpomalilo a zase na mě dýchl ten odér černé lávy a zobal jsem ARCHGOAT z ruky, stejně jako všichni ostatní. To, že má kapela hodně za sebou se pozná i na zkušenosti a vyzrálosti třeba při sestavení setlistu. I přes všechny zmiňované lahůdky mělo to vystoupení řád a spád a všeho dosti úměrně dávkováno bylo. Blitka, neblitka! Vystoupení, které se nachází na opačném pólu, než předchozí, utíkalo rychle a tak přišel závěr s „Hammer of Satan“ a pro dnešek konec veškerého hnusu. Docela chápu, že si lidi vyřvávali přídavek a ten nepřišel, protože časový harmonogram celé téhle nesvatosti, která po tři dny přikovává metalové maniaky do kaple zla, byl pro kapely svatý.

 

Potenciál znovu mne uvrhnout do propastí temnoty měli DARK SONORITY. Hlavou mi probleskla myšlenka na včerejší vystoupení Irkallian Oracle, jen jsem si říkal, co jako chtějí ve svém setu odehrát, když mají na kontě jediné EP „Kaosrequiem“, když jsem si uvědomil, že jde o pohrobka Kaosritual, vystoupení končilo. Samozřejmě pánové odehráli EP, přidaly dvě skladby z chystané dlouhohrající desky a navrch přidali „Djevelpakt og trolldomsmakt“ coby cover své vlastní tvorby. J Na pódiu se odehrával čirý minimalismus, který vystoupení svědčil, přítmí příjemně dokreslovalo auru tajemna vyvolávanou jak dekoracemi, tak samotnými DARK SONORITY. Kapela beztvará působila až anonymním dojmem, což naštěstí neplatilo o muzice. Oči mi pak často sjížděly na siluetu frontmana Brixe, jenž neustále prováděl magická gesta svými mohutnými pažemi a umocňoval tak atmosféru nezemských litanií, jež doléhaly k mým nebohým uším. Všechno to bylo mistrně propojené a já na chvíli spatřil v Brixovi pravého Mendéského kozla. Temné, temné a vzrušující. Mimochodem kapela až tak anonymní nebyla, basu drtil Wraath, kterého jsme měli možnost spatřit už včera. DARK SONORITY do mě zaseli skutečnou temnotu, ale mráz do mé zčernalé duše, tak jako včera Irkallian Oracle, ne, čímž nechci ale jejich výkon nijak snižovat. Prozatímní TOP show dnešní noci.

ABSU! Nejočekávanější vystoupení celého festivalu, které fakt stálo za to. Troufám si tvrdit, že kdybych měl cenu vstupenky zaplatit jen za tyto naprosto šílené Amíky, udělám to. A po tomhle setu bych to udělal znovu a znovu. Vystoupení amerických veteránů by potřebovalo samostatnou kategorii, neboť, ať už jsem mluvil v superlativech o Sinmara, Irkallian Oracle, Helheim a dalších, tohle všechna ta velká jména smazalo a zadupalo totálně do země. ABSU jsou nositeli stylu zvaného thrash-black a jsou v branži nejlepší. Co se vlastně odehrávalo na pódiu tak zajímavého? Tak předně z něj nelétala žádná krev, zvratky a podobné nejapnosti. To co mířilo do publika, byla čirá energie vyvolaná běsněním všech živlů dohromady. Výrazně tomu přispíval zvuk - dokonale opracovaný křišťál. Pokud zvukaři v příležitostném rozhovoru mluvili o tom, že zvuk je odvislý od profesionality kapely, je naprosto jasné, kdo jim dal za pravdu. Proscriptor usazen nad tím vším jako sumerský bůh na trůnu diktoval vše nejen svým dokonalým bubenickým uměním, ale i proslovy mezi jednotlivými kompozicemi. Samozřejmě také zpěvem, plným několika rejstříky. Dole mu pak zdatně sekundovali jako dva šílení veleknězi Ezezu a Vis Crom. To, co lezlo z repráků, byl mytologický epický metal ve své nejskvělejší formě. Vystoupení legendy z USA bylo také jediné, které obsahovalo krátkou přestávku, kdy se z boha stal démon sestoupivší na zem. Ano to Proscriptor přišel odeřvat a odječet druhou polovinu setu dopředu co nejblíž publiku a byl snad ještě šílenější, než za bicí soupravou. Jo a stejně jako jeho spoluhráči se opravdu náležitě hýbal. Myslím, že něco podobného se dá zažít jen jednou. Byl jsem u toho a jsem opravdu šťastný. V zásadě se s vystoupením ABSU nedá srovnávat vůbec nic, co ve třech dnech můj zrak uzřel a sluch vyslechl. Absolutorium!

Závěr měli obstarat ABYSMAL GRIEF, což je spolek, který se mezi ta všechna zvěrstva vůbec nehodil, a tak mu připadlo tohle čestné místo. Upřímně jsem doufal, že davy černých těl prořídnou a vzduch bude čistší a vedro pomine. Nestalo se. Poslední kapela celého Prague Death Mass III byla pro mnohé příliš velkým lákadlem. Hororový doom metal je zapeklitá věc, ovšem v podání Italů získává úplně jiný rozměr, který jasně rýsoval frontman-klávesista Labes C. Necrothytus a hodně mu v tom pomáhal skvělý zvuk, který se snad zázrakem přenesl z předchozího vystoupení. ABYSMAL GRIEF zněli jak skvěle vyladěný orchestr. Samozřejmě důležitou roli hrály klávesové podkresy a pak epično. Italskou krev kapela nezapřela, a ač nešlo o plnohodnotné symfonické skladby, esence starých mistrů klasické hudby v tom byla jasně přítomna. Čekal jsem, že tečka za festivalem bude kvalitní, avšak na konci bych se nebál použít slova excelentní. Lepší kapelu na závěr zkrátka zvolit nešlo. 

Tak vlastně ani nevím, jestli mám závěrem něco řešit. Každá akce má své mouchy, tu se nepovede zvuk, tam se semele nějaké extempore, rvačka, co já vím. Seru na to!
Sluší se poděkovat pořadatelům za příkladné dodržování časového plánu, sluší se jim poděkovat za to, že vůbec takto elitní festival dokázali zorganizovat a za to, že jsem mohl být jeho součástí. Nesluší se závidět jiným, že stihli i předchozí ročníky a já na nich nebyl. O to víc se cítím poctěn, že jsem byl hostem alespoň definitivně posledního zářezu na kosišti kosy zvící PRAGUE DEATH MASS. Amen.

Prague Death Mass III - II.

Prague Death Mass III

II.

Druhý den pro mě začal už v devět ráno, jelikož nejen běsněním a křepčením ve Futuru živ jest Darkangel. Mohl jsem se jet podívat do Kutné Hory prohlédnout si nějaké ty ostatky ze třicetileté války, jenomže já tu kostnici znám. Pro zahraniční návštěvníky možná příjemné ukrácení času, ale já dal přednost procházce po Praze ve společnosti krásné dámy, přičemž jsme měli v plánu stihnout dvě výstavy. Nakonec zbyla jen jedna v ateliéru Josefa Sudka, protože druhou ve Valdštejnských zahradách nám jaksi odepřeli, i když měla trvat do 16. září včetně. I tak ale návštěvy Malé Strany nelituji, ty zahrady mají své kouzlo a v dosud ještě parném dopoledni je blízkost vody skutečným balzámem pro tělo i duši. Krásný den vyvrcholil dobrou večeří a snění vystřídaly přípravy na druhý den festivalu, který sliboval mnohá, z mého pohledu velmi lákavá jména, tak především Shrine of Insanabilis, Islanďany Sinmara, pouťušku Батюшку a celou řadu dalších.

Tentokrát se mi podařilo vše časově zkoordinovat a do klubu Futurum jsem dorazil za deset pět. Čerchmanti a čerchmantky si tentokrát dali na čas, což se projevilo poněkud volnějším prostorem před pódiem, kde s úderem 17:00 rozjeli svou pekelnou půlhodinku GOAT TORMENT. Přiznávám, že jsem od Belgičanů nic nečekal a nikdy bych si nepomyslel, že budu chtít GOAT TORMENT někdy slyšet znovu, tedy na začátku vystoupení, po něm jsem na celou věc změnil názor. A nebylo to jen tím, že zvuk byl minimálně o level lepší, než včera. Především za tím stál výkon kapely jako celku. Chlapům to neuvěřitelně šlapalo, rytmika jak z učebnice. Kromě ní v průběhu vystoupení vyplouvaly na povrch velmi zajímavé melodické linky, které se objevovaly jakoby odnikud, a jak rychle vznikaly, nořily se zase rychle do rachotu hromů. Za mě tedy palec nahoru, nejen pro GOAT TORMENT, ale i pro mocnou ruku pořadatelovu, která tak dobře zvolila první kapelu druhého dne.

Pokud byla předchozí banda příjemným překvapením, tak SHRINE OF INSANABILIS mě rozpálili do běla. Neměl jsem moc času naposlouchat jejich tvorbu před koncertem, ale z toho, co jsem slyšel, tuším EP „Tombs Opened by Fervent Tongues“, jsem věděl, že se nejspíš nudit nebudu. A naživo zněly skladby ještě mnohem agresivněji, přesto přesvědčivě a uvěřitelně. Atmosféru vystoupení podtrhovalo démonické vzezření bezejmenného vokalisty, jeho neustálé grimasy jdoucí od zlých vše pronikajících pohledů až k nepřítomným liniím kómatu, mezi kterými dštil do publika nekonečné litanie a i mezi skladbami jakési podivné kletby. Parádní vystoupení, ke kterému není moc víc, co dodat. No, pokud by se měla kvalita dnešního dne stupňovat a program gradovat, jsem zvědav, čeho se ještě dočkáme.

Příjemné jsou tyhle dlouhé pauzy mezi vystoupeními jednotlivých účastníků, zvlášť když se nad Prahou stáhly mraky a venku lilo jak z konve. Vzduch se vyčistil a bylo to znát i v kapli zla, tedy rozuměj na sále, kde se chystali k vystoupení DARVAZA. Kapela jako taková má na kontě jen dvě Epka, dva hlavní protagonisté však na krku mnoho obrácených křížů. Hovořím o Omegovi a Wraathovi (Luctuovi), kteří spojili síly pod vlajkou téhle nesvatosti. Zabít se nás pokusila kapela už dlouhým intrem v podobě hukotu much nad rozkládající se mrtvolou. A zabíjelo se dál, klasickým black metalem, ale co jiného očekávat. Sekanice řádná v běžných intencích.  Jen mi místy připadalo, že vystoupení dělá především Wraath, který zběsile pobíhal po pódiu a strhával na sebe veškerou mou pozornost. Sice neřádil ani zdaleka tak, jak ho znám z OTOH, ale stejně. Pro mě tenhle set byla taková malá one-man show a můj zrak se stáčel výhradně k frontmanovi. Ostatní působili sympaticky… civilně. Z hudebního hlediska mě to nijak zvlášť nepřekvapilo, ale rozhodně to nebyl promarněný čas. Přesto, předchozí parta mě bavila víc.

Blíží se dvacátá hodina a pro dnešek asi hodina H, s napětím očekávám příchod SINMARA. A vybral jsem si k tomu místo ve třetí řadě uprostřed a zatraceně dobře jsem udělal. Na pódium vtrhly bestie vyvržené z pekla islandských sopek a vše, co jim stálo v cestě, bez milosti sekali na kousky. Zvuk měli naprosto excelentní a do pódiové show vrhali neskutečné úsilí a dynamiku. Tak přesně na tohle se vyplatilo čekat. Miluji black metal s akcenty, který si nemůže dovolit každá kapela a tak většinou končí v hranicích standardního black metalu, případ SINMARA tohle ale rozhodně není, ti hranice neznají a tak otevírali chřtány sopek hudbou hned v několika rozdílných rovinách, které však měly styčné body, byť k jejich propojení byly potřebné, ba přímo nutné (dis)harmonie, jejichž škála je v podání Islanďanů nepřeberná. Ačkoliv v sále bylo již o něco líp, zase jsem se zpotil jak vrata od chlíva a v duchu si přál, aby tenhle večírek nikdy neskončil. Ještě dlouho po odchodu Islanďanů a zatažení opony jsme skandovali: „Sinmara… Sinmara…“ Prozatímní TOP celého festivalu a jestli u něj zůstane je otázkou druhé poloviny dnešního nesvatého dne a především zítřka.

Bartek zasmrděl celý prostor klubu Futurum kadidlem, aby podkreslil to, co se má v následující tři čtvrtě hodině odehrát, megabombastické představení Poláků БАТЮШКА. Za zvuků intra napochodovala sestava včetně tří živých vokalistů, kteří měli obstarávat liturgické zpěvy. To je totiž největší lákadlo a ozvláštnění tvorby téhle polské formace, jinak strnulé na až dřevním black metalovém základu. S jedinou fošnou na kontě „Литоургиа“ však řádně rozvíříli kalné vody black metalu. Pokud jde o lidi z mého okolí, téměř všichni vychvalovali desku do nebes, no já ji spatřuji spíš průměrnou, a když už se někdo pustí na tuhle cestu (ne)pravoslavných mší, ať je dělá, ale ubere na tom black metalu. Pak by vznikla neobyčejná a originální deska. Doufal jsem v sílu živého přednesu a zároveň se obával zvuku, protože pokud by zvukař nezvládl správně nazvučit ony pěvce, či přednášející, byl by to leda průser. Naštěstí k tomu nedošlo a tak Bartek spustil: „Chci vidět vaše ruce nahoře… БАТЮШКА… Литоургиа…“ a audiovizuální vystoupení mohlo začít. Co se týká té složky vizuální, opravdu bylo na co koukat, celý ansámbl navlečený v kutnách zdobených prastarými symboly a s rouškami přes obličej. Tak konečně příchod něčeho tajemnějšího, když většina předchozích umělců disponovala spíše příjemně civilním projevem. Do toho svit svic, smrad kadidla. Divadlo téměř dokonalé.  БАТЮШКА odehráli takřka celou aktuální desku myslím se správným nasazením a zvuk leckde leckdy lahodil uším, žel po třetí skladbě jsem zjistil, že z toho na mě nic nedýchá, podobně jako z desky. Dále pak, že vynucené umístění bicích v pravém rohu jeviště nedopadlo zrovna na výbornou. Nechytil jsem asi úplně dobrou pozici k poslechu téhle sebranky, i z důvodu, že řada lidí dorazila druhý den hlavně na БАТЮШКY, a dost hnusně do mě narážely podivné ozvuky bicí soupravy snad od stěn, snad od stropu, což mi umělecký zážitek docela kazilo. Nicméně jsem to tak nějak s mírným ústupem do dister, abych stihl zakoupit novinku Cult of Fire, která se o den zdržela v Loděnicích, doposlechl.

Je jen jediná cesta. Cesta, ze které není návratu. Mystický zážitek přichází, obestoupen strážci tajemstev nejtemnějších IRKALLIAN ORACLE. Tihle démoni vystoupili z hlubin nenávratna a spustili svou black deathovou nenávist, jež způsobila naježení celé mé srsti a uvrhla mě i s mnohými jedinci přítomnými v tuto hodinu v kapli zla do samotného marasmu roklí neprobádaných. Na rozdíl od Батюшки a i včerejšímu setu Shibalby bylo vidět a slyšet, že tady to někdo bere a žije zatraceně vážně. Skladby se hrály jak z aktuální „Apollyon“ tak i z desky první a šlo o dokonalý návrat nezářného zla, kdy by se atmosféra prosycená odérem hniloby a asfaltové černé lávy, dala krájet. Před očima jsem měl jen a jen temnotu, ze které jsem se odvážil občas vyhlédnout směrem k pódiu a viděl, co kapela provádí. Krom klasického běsnění černých vichrů tu a tam zavanuly vánky netradičních nástrojů, namátkou gongu, tamburíny (na chvilku jsem měl na tváři i úsměv, to když frontman svou vehemencí tamburínu rozbil a snažil se ji bez negativního dopadu na vystoupení „spravit“). Byla to jen krátká chvíle, pak jsem se znovu nechal převálcovat černou lávou, na jejímž konci převzal aktivitu obyčejný zvoneček. Zazvonil zvonec a vystoupení byl konec. Vystoupení, které mě dostalo hluboko pod povrch zemský. Jestli se vrátím k tomu, abych absolvoval zbytek pátečního programu tady nahoře, si vůbec nejsem jist. Dokonalost!

Proběhla klasická vydýchávačka, venku bylo příjemně, ale mě stále sžíral černý mráz jdoucí odkudsi z mého nitra, kam jej vložilo předchozí vystoupení. Při návratu jsem měl v jedné věci jasno, na PROFANATICU kouknu pěkně z povzdáli. Stejně nemělo cenu se mezi ty bestie dopředu drát, tihle Amíci jsou pro mnohé modlou a ikonou. Můj šálek čaje to není a doma bych to určitě neposlouchal, jedná se o dost minimalistický death-black, mám mnohem raději personálně provázané Incantation. Z vystoupení sálal dokonalý primitivismus, Paul Ledney za bicími vypadal jak dědeček hříbeček a image kapely mi připomínala spíš obrázky z dětských knížek, sami si můžete domyslet z jakých. Ovšem jedna věc se uskupení PROFANATICA upřít nedala. Dýchala z nich obrovská zkušenost, umožňující jim minimalistickými prostředky rozsekat všechny a všechno. Svým způsobem je to jedinečné umění a ukázka toho, že black a death mají v dnešní době nekonečně mnoho forem. Skladby byly úderné a krátké, výrazně se do vystoupení promítal i Paulův nahallovaný mikrofon. Podle mě měl větší kouzlo mezi skladbami, než uvnitř nich, ale komu to vadilo. PROFANATICA je hudba pro fanatiky a ti si tuhle zběsilost určitě užili, byť si v kotli nejspíš rozmlátili palice. Tomu tato rubanice skutečně přála.

Závěr obstarali RAVENTALE, kteří přeskočili ze včerejška na místo odstoupivších Lamia Vox. A do dramaturgie večera až nečekaně zapadli. Většinou to bývá tak, že poslední kapela není hlavní hvězdou a zastává roli návratovky, takové berličky, aby se všichni dali do pořádku, trochu se osvěžili neexcelentním Xcelentem a odtáhli do svých dočasných temných brlohů. Od ukrajinské partičky jsem nečekal nic moc, ale jejich pojetí blacku v kombinaci s doomem jsem vydržel do konce, zase na pěkném místečku uprostřed sálu. Snadno, počet přihlížejících se snížil po Profanatice na třetinu, což mi vyhovovalo. Nic výjimečného sice Ukrajinci nepředvedli, nicméně, jako tečka za druhým dnem, fungovali výborně.

Klub opouštím tentokrát jako jeden z posledních s dobrým pocitem, že druhý den předčil ten první o jeden stupínek. V myšlenkách se tu a tam vracím k Sinmara a Irkallian Oracle a tu a tam vzhlížím k zítřku, který může být ještě lepší, než to, co právě skončilo. S pocitem naplnění pak vrhám své tělo i tvář do náručí matky Noci.

P. S. Pokud máte chuť si přečíst poněkud odlišný pohled na věc, mrkněte na http://sicmaggot.cz/reporty/, kde v dohledné době najdete report od  Metacyclosynchrotrona.

Prague Death Mass III - I.

Prague Death Mass III

I.

Bylo, nebylo… drahných pár let zpátky vznikla kapela Cult of Fire a na scéně se objevil fenomén zjevu černé hvězdy „zářící“ mnohem více než konkurence. Od začátku bylo jasné, že tu máme něco velmi výjimečného a to v celosvětovém měřítku, což kapela potvrzuje svými nahrávkami až do současnosti, i řadou vystoupení na zahraničních festivalech. Snaha vytvořit vlastní styl založený na severské inspiraci pak vykrystalizovala do myšlenky pozvat si své oblíbence ze severu Evropy a spáchat s nimi arcizlo v podobě koncertu pro několik vyvolených, tehdy v pražském klubu HooDoo a tady se za výrazného přispění kapel OTOH a hypnotiků Mare zrodila doslova legenda festival PRAGUE DEATH MASS. Sklony k překračování hranic byly vlastní nejen Cult of Fire, ale především jejich bubeníkovi Tomáši Cornovi, který se zhlédl v záležitostech ne nepodobných Nidrosian Black Mass, Arosian Black Mass a možná i dalším. Úsilím, pílí, možností splnění si vlastního snu a především vůlí pak dokázal pan Tom Corn navázat v roce 2013 festivalem Prague Death Mass II, s velkou parádou dvoudenním, kterýžto již představoval status kultu. Prozatímním vrcholem všeho měl být letošní třetí ročník celé akce, po třech letech a tentokrát třídenní. Lahůdka pro numerology. Něco nevídaného, neslýchaného a něco v takovém rozsahu, který zřejmě nemůže a nebude mít v české metropoli obdoby. A Praha, to byla od počátku ta nejlepší volba na světě. Těžko byste v Evropě hledali místo s tak bohatou historií, s tak magickým a alchymistickým kořenem a v neposlední řadě město tolikrát skrápěné krví.

Měl jsem v plánu stihnout začátek prvního vystoupení, jenomže na adrese mého dočasného azylu mi nebyli ochotni vydat klíče dřív, jak ve čtyři hodiny odpoledne, takže, jak už se poslední dobou stává mým „dobrým“ zvykem, bylo jasné, že naberu lehké zpoždění. Nepříjemnost z pohledu nejen hudebního, ale především proto, že jsem si chtěl otestovat prostředí. Samozřejmě ne hudební klub Futurum jako takový, věděl jsem, do čeho jdu, ale spíš to, kdo a jak do v tuto kapli zla zapadl. Kolik čerchmantů a čerchmantek už je na místě a zda náhodou není Futurum přece jen stánkem příliš malým. Je malý! Na místo jsem dorazil přibližně v půlce vystoupení ďáblů z Ruska ULVDALIR a dost nemile mě překvapilo, že se v prostoru pod pódiem už nyní mačká na 300 nájezdníků z celé Evropy. Ale pravda, lístky byly vyprodány za tři dny, tak jaképak překvapení. K ULVDALIR jsem se dostal náhodou, když mi byly doručeny jejich první dvě nahrávky na recenze a tak jsem se na vystoupení těšil nejen proto, že kapela v začátcích produkovala celkem solidní muziku, ale i proto, abych se přesvědčil o tom, kam ten svůj pohřební kočár Rusové dotáhli. A popravdě řečeno, hudebně se ještě radikalizovali, což ovšem na škodu v jejich snažení není. Doslova tloukli do postávajícího davu jeden black metalový klín za druhým a Vinterheart řval jak o život. Střídání ruštiny s angličtinou udržovalo mou pozornost a tak jsem si jejich set celkem užil. Výtečné bylo zjištění, že se zvukem to nebude úplně zlé a jediné negativum spatřuji ve vazbách, jež Ulvdalir používali jako přechody mezi jednotlivými kompozicemi. Ano, tahle „ear torture“ mě doslova srala, ale jinak se vyznavači ingrijské blackmetalové smrti prezentovali solidním výkonem.

Oproti původnímu plánu nedorazili LAMIA VOX, což mě vůbec netankovalo. Zajímavé je ale, jak se o takové věci člověk dozví, když mu to nikdo neřekne. Ta největší podivnost, když pominu hudbu, bylo řízení Prague Death Mass III přes event na Facebooku. Vždyť dnes mají všichni čerchmanti smartfoun a účet na Facebooku. Před několika lety jsme tím všichni pohrdali! Vlastně mi to nevadilo, jen jsem moc nechápal, proč program někdo nevytiskl a nedal návštěvníkům při vstupu, náklady minimální a práce za nehet. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem ho „vystřihl“ a nastavil jako pozadí svého chytrého telefonu, abych nemusel neustále otevírat event. Zmínka o Lamia Vox by přišla pravděpodobně až v průběhu druhého dne. Zde je podstatné to, že její místo převzali ukrajinští RAVENTALE a jejich místo tak zůstalo prázdné. Vznikla tak dlouhá pauza, která pro mě znamenala, že si dám o „pivo“ víc, užiju si čerstvého vzduchu venku a prohlédnu nadstandardně vybavená distra, kolem kterých se neustále tvořila obrovská masa černých těl. Prakticky nebylo možné se prosadit ku prohlídce, či nákupu něčeho zajímavého. No, nechám to na potom. Měl jsem štěstí, že jsem ve „Futuroom 2“ potkal Beherita a tak jsme mohli pokecat o životě a taky probrat dozvuky jeho letošního Eternal Hate Festu. Byl jsem za to rád, hlavně u vědomí toho, že jen 4% platících byli Češi. Tak si říkám, proč ne tři, to by krásně zapadalo do ponuré numerologie letošního ročníku, ale zřejmě by to byla čtvrtá trojka, která by narušila velkou arkánu.

Přesně v 19:05 se otevřela opona, kterou považuji za významně skvostný nápad, ač netuším, jestli to nebyla spíš nutnost při přezbrojování jednotlivých armád. Zpoza ní doslova vyskočili islanďané MISÞYRMING. Co do počtu alb zřejmě nejchudší účastník festivalu, ale potenciál tohoto zvěrstva je tak obrovský, že právě debutem „Söngvar elds og óreiðu“ si dokázali omotat kolem prstu celou evropskou black metalovou elitu. A kolem prstu si kapela lehce omotala i návštěvníky PDM III. Islanďané ukázali, že nejen ostré kytarové riffy ale i melodie mohou být součástí black metalu. Set, naservírovaný ostře a nekompromisně měl všechno, co dobré vystoupení má mít. Energii, atmosféru a především šlo o skvělou pódiovou show, která ani na moment nekolidovala s uvěřitelností. Ty krvavé košile fungovaly spíš jako katalyzátor černěkovového umění. Byl bych velmi spokojený až na to, že se mi především v úvodu vystoupení nástroje zvukově slévaly v ohromnou a devastující zvukovou kouli. Trochu škoda.

Zřejmě nejočekávanější záležitostí dne byli česko-slovenští 20:11, demaskovaná inkarnace esence Cult of Fire. Dlouho dopředu byl znám i setlist. Takže to, co se odehrálo během poměrně krátkého časového úseku, byli tři maníci doplnění o pravý originál, páně Silenthella za tympánem, snažící se o prezentaci něčeho, co někde v hloubce minulosti spustilo snovou kariéru, prvního v podstatě dema „20:11“. Nejen, že skladby byly k nepoznání, ale zvukař si pravděpodobně vybral nejslabší chvilku svého působení v klubu Futurum. Zazněl tón velmi podivný a já díky své pozici dostal takovou ránu do levého ušního bubínku, že jsem se musel přesvědčit, jestli mi z něj nechčije krev. Jen pískání… Naštěstí! Ale i tak mi to znemožnilo si tuhle záležitost vychutnat dokonale a během coveru „Černá svatozář“ legendy Master’s Hammer a s legendou z Master’s Hammer, jsem se vzdaloval směrem od pódia, až jsem se vzdálil mimo klub. To se otevřelo skutečné peklo, a pokud to byl účel a mělo to tak být, tak všechna čest. Jenže se obávám, že tomu tak nebylo. Popravdě ale, kde nic není, ani kmotřička Smrt s kosou nepochodí.

Co fungovalo na výbornou a bylo do detailu promyšlené, toť dramaturgie festivalu, které skládám úklonu co nejnižší, až má palice zapadá do podzemí. Ta mi totiž přihrála mně úplně neznámou formaci z New Yorku OCCULTATION. Možná se mezi přisluhovači ďábla ve všech koutech Futura vedly dalekosáhlé diskuse o tom, jak moc se sem něco podobného hodí, ale i doom je svým způsobem hudbou temnou dostatečně, aby měl místo na akci, která má v názvu slovo Death. Šel jsem až k pódiu a kupodivu tam vydržel celý set. OCCULTATION patřili k největším překvapením večera a možná celého festivalu. Jejich styl je totiž hodně pestrý a mě vskutku okouzlilo, s jakou lehkostí přecházejí z doomových ponurostí do afektovaného a zatraceně rychlého core. Slyšíte správně, ač se to zdá neslučitelné, naživo to fungovalo náramně. A stačily k tomu tři obyčejné věci, charisma V. B., jež neseděla jen za bicí soupravou a zpívala s opravdovým zápalem, cit pro melodie a vytříbenost kytaristy E. M. a hlavně tvrzení muziky basačkou A. L. Zvláště na tu byla radost pohledět. A samozřejmě nešlo by to bez kláves a nějakých těch samplů. Pokud mě něco mělo naladit na chvíle následující, měli to být amíci OCCULTATION. I to pískání v levém uchu ustoupilo.

Pro mě největší hvězdou, na kterou, zdálo se, nikdo nepřišel, byli HELHEIM. Jejich desky se válely v distru, snad proto, že se jich všichni štítili a dost možná proto, že debut Whoredom Rife šel úplně na dračku. Zpátky ale k vystoupení norské legendy. HELHEIM jako jediná kapela celého PDM III použili k zvýraznění své už tak dost osobité hudby vizuální složky v podobě obřího plátna, na kterém v momentě, kdy ďáblovi pohůnci roztáhli oponu, svítil motiv aktuální desky „raunijaR“ a já pohlédl pod něj a utrpěl malý šok. V’gandr a spol. zapomněli kroužkové zbroje v Norsku a na pódiu se objevili v civilu. Nemožné, nepřijatelné, hnus velebnosti. Pánové začali hrát a pokud se nepletu, kalibr zvolili nejtěžší možný – „Jernskogen“, a ouha hned v první skladbě udělali pánové strašnou chybu a totálně se rozjeli každý jiným směrem. Viděl jsem je už dvakrát a takové faux-pas se jim nikdy nestalo. Chci pryč! A hned! A nakonec to neudělám, protože profíci se nezapřou a po chvilce se rovnají do normálu a moje hlava s rozpuštěnými vlasy létá podezřele ze strany na stranu. Během druhé skladby už zapojuji i trup a zdá se, že zítra budu mít opravdu problém vstát. Odteď je to profesionální jízda, na kterou jsem se těšil. Hraje se z aktuální desky a navazuje právě „raunijaR“. To už jsem bez sebe a ze všech pórů mi crčí pot, aby mi vzápětí naskočila husí kůže. To když se jen tak náhodou na velikém plátně objevil motiv přebalu bathoryovského alba „Hammerheart“ a rozjíždí se tóny „Home of Once Brave“. O inklinaci k odkazu mistra Quorthona poměrně často v souvislosti s HELHEIM přemítám, no že uslyším něco, co se vlastně dnes už slyšet nedá, to mi hlava nebrala. Neudržel jsem se a celou skladbu odeřval s V’gandrem. Zítra budu mít problém mluvit. A bylo vymalováno, já byl HELHEIM a HELHEIM byli moji. Kroužková zbroj - zapomenuto! Pokažená „Jernskogen“, to se nestalo. Stržen atmosférou jsem odeřval i závěrečnou „Dualitet og ulver“, která byla přece jen o něco slabší, protože jí chyběl Hoest. Jenže celkově, totální katarze. Vzkaz pro HELHEIM: Kdykoliv přijedete, budu tam!

Jdu to rozdýchat ven a cestou zpět se stavuji v distru, kde už se dá kupodivu normálně pohybovat a dostávám svému předsevzetí, že co mám v digitálním formátu a oslovuje mě to, chci na vinylu, bez velkých cavyků vytahuju litr a beru jak „raunijaR“, tak „Av norrøn ætt“. A nesvatá mnou velebená dramaturgie festivalu opět zapracovala více, než skvěle. Zase příležitost si odpočinout. Jestli jsem na něco přišel, tak první den to byli Helheim, Ulvdalir a SHIBALBA. Právě posledně jmenovaná kapela mi měla přinést aktivní odpočinek před pódiem. Obdivuji Acherontas a i tenhle jeho levoboček mi nezní zle, především splitko „Pylöns of Adversary“ je skvělé. Naživo to ale byla naprosto prázdná padesátiminutovka¨, tedy ne prázdná ale plná nudy. Monotónnost hudby ještě umocňovalo odporně fialové nasvícení pódia. Hustá fialová mlha a minimálně pohybu po jevišti. Chvílemi to připomínalo pověstné živé obrazy Járy Cimrmana, na kterých měl ale minimalismus smysl, o čemž se v případě SHIBALBY dalo úspěšně pochybovat a tak se můj odpočinek po dvou skladbách, jestli se to tak dá nazvat, změnil v pasivní a odtáhl jsem do ústraní, konzumovat nikotin.

Následující SLIDHR byl o něčem úplně jiném. Na černém podnose naservírovaný black metal, který si nebral absolutně žádné servítky. Dvojice doplněná o dva další členy rvala do lidí nekompromisní černý materiál a tu a tam vyletěla i nějaká ta kosa smrtícího kovu. Žel moje nasazení na Helheim, úmorné vedro a únava si vybraly svou daň a ač nerad po čtvrté skladbě a posledním pivu jsem se pro dnešek s Futurem rozloučil a odebral se na kutě, protože v pátek mě čekal poměrně náročný program už od rána a to klapnout muselo. Usínal jsem v momentě, kdy na telefonu svítil magický čas 3:00.