Prague Death Mass III
II.
Druhý
den pro mě začal už v devět ráno, jelikož nejen běsněním a křepčením ve
Futuru živ jest Darkangel. Mohl jsem se jet podívat do Kutné Hory prohlédnout
si nějaké ty ostatky ze třicetileté války, jenomže já tu kostnici znám. Pro
zahraniční návštěvníky možná příjemné ukrácení času, ale já dal přednost
procházce po Praze ve společnosti krásné dámy, přičemž jsme měli v plánu
stihnout dvě výstavy. Nakonec zbyla jen jedna v ateliéru Josefa Sudka,
protože druhou ve Valdštejnských zahradách nám jaksi odepřeli, i když měla
trvat do 16. září včetně. I tak ale návštěvy Malé Strany nelituji, ty zahrady
mají své kouzlo a v dosud ještě parném dopoledni je blízkost vody
skutečným balzámem pro tělo i duši. Krásný den vyvrcholil dobrou večeří a snění
vystřídaly přípravy na druhý den festivalu, který sliboval mnohá, z mého
pohledu velmi lákavá jména, tak především Shrine of Insanabilis, Islanďany
Sinmara, pouťušku Батюшку a celou řadu dalších.
Tentokrát
se mi podařilo vše časově zkoordinovat a do klubu Futurum jsem dorazil za deset
pět. Čerchmanti a čerchmantky si tentokrát dali na čas, což se projevilo
poněkud volnějším prostorem před pódiem, kde s úderem 17:00 rozjeli svou
pekelnou půlhodinku GOAT TORMENT.
Přiznávám, že jsem od Belgičanů nic nečekal a nikdy bych si nepomyslel, že budu
chtít GOAT TORMENT někdy slyšet znovu, tedy na začátku vystoupení, po něm jsem
na celou věc změnil názor. A nebylo to jen tím, že zvuk byl minimálně o level
lepší, než včera. Především za tím stál výkon kapely jako celku. Chlapům to
neuvěřitelně šlapalo, rytmika jak z učebnice. Kromě ní v průběhu vystoupení
vyplouvaly na povrch velmi zajímavé melodické linky, které se objevovaly jakoby
odnikud, a jak rychle vznikaly, nořily se zase rychle do rachotu hromů. Za mě
tedy palec nahoru, nejen pro GOAT TORMENT, ale i pro mocnou ruku pořadatelovu,
která tak dobře zvolila první kapelu druhého dne.
Pokud
byla předchozí banda příjemným překvapením, tak SHRINE OF INSANABILIS mě rozpálili do běla. Neměl jsem moc času
naposlouchat jejich tvorbu před koncertem, ale z toho, co jsem slyšel,
tuším EP „Tombs Opened by Fervent Tongues“, jsem věděl, že se nejspíš nudit
nebudu. A naživo zněly skladby ještě mnohem agresivněji, přesto přesvědčivě a
uvěřitelně. Atmosféru vystoupení podtrhovalo démonické vzezření bezejmenného
vokalisty, jeho neustálé grimasy jdoucí od zlých vše pronikajících pohledů až
k nepřítomným liniím kómatu, mezi kterými dštil do publika nekonečné
litanie a i mezi skladbami jakési podivné kletby. Parádní vystoupení, ke
kterému není moc víc, co dodat. No, pokud by se měla kvalita dnešního dne
stupňovat a program gradovat, jsem zvědav, čeho se ještě dočkáme.
Příjemné
jsou tyhle dlouhé pauzy mezi vystoupeními jednotlivých účastníků, zvlášť když
se nad Prahou stáhly mraky a venku lilo jak z konve. Vzduch se vyčistil a
bylo to znát i v kapli zla, tedy rozuměj na sále, kde se chystali
k vystoupení DARVAZA. Kapela
jako taková má na kontě jen dvě Epka, dva hlavní protagonisté však na krku
mnoho obrácených křížů. Hovořím o Omegovi a Wraathovi (Luctuovi), kteří spojili
síly pod vlajkou téhle nesvatosti. Zabít se nás pokusila kapela už dlouhým
intrem v podobě hukotu much nad rozkládající se mrtvolou. A zabíjelo se
dál, klasickým black metalem, ale co jiného očekávat. Sekanice řádná
v běžných intencích. Jen mi místy
připadalo, že vystoupení dělá především Wraath, který zběsile pobíhal po pódiu
a strhával na sebe veškerou mou pozornost. Sice neřádil ani zdaleka tak, jak ho
znám z OTOH, ale stejně. Pro mě tenhle set byla taková malá one-man show a
můj zrak se stáčel výhradně k frontmanovi. Ostatní působili sympaticky…
civilně. Z hudebního hlediska mě to nijak zvlášť nepřekvapilo, ale
rozhodně to nebyl promarněný čas. Přesto, předchozí parta mě bavila víc.
Blíží
se dvacátá hodina a pro dnešek asi hodina H, s napětím očekávám příchod SINMARA. A vybral jsem si k tomu
místo ve třetí řadě uprostřed a zatraceně dobře jsem udělal. Na pódium vtrhly
bestie vyvržené z pekla islandských sopek a vše, co jim stálo
v cestě, bez milosti sekali na kousky. Zvuk měli naprosto excelentní a do
pódiové show vrhali neskutečné úsilí a dynamiku. Tak přesně na tohle se
vyplatilo čekat. Miluji black metal s akcenty, který si nemůže dovolit
každá kapela a tak většinou končí v hranicích standardního black metalu,
případ SINMARA tohle ale rozhodně není, ti hranice neznají a tak otevírali
chřtány sopek hudbou hned v několika rozdílných rovinách, které však měly
styčné body, byť k jejich propojení byly potřebné, ba přímo nutné
(dis)harmonie, jejichž škála je v podání Islanďanů nepřeberná. Ačkoliv
v sále bylo již o něco líp, zase jsem se zpotil jak vrata od chlíva a
v duchu si přál, aby tenhle večírek nikdy neskončil. Ještě dlouho po
odchodu Islanďanů a zatažení opony jsme skandovali: „Sinmara… Sinmara…“ Prozatímní
TOP celého festivalu a jestli u něj zůstane je otázkou druhé poloviny dnešního
nesvatého dne a především zítřka.
Bartek
zasmrděl celý prostor klubu Futurum kadidlem, aby podkreslil to, co se má v následující
tři čtvrtě hodině odehrát, megabombastické představení Poláků БАТЮШКА. Za zvuků intra napochodovala
sestava včetně tří živých vokalistů, kteří měli obstarávat liturgické zpěvy. To
je totiž největší lákadlo a ozvláštnění tvorby téhle polské formace, jinak
strnulé na až dřevním black metalovém základu. S jedinou fošnou na kontě „Литоургиа“
však řádně rozvíříli kalné vody black metalu. Pokud jde o lidi z mého okolí,
téměř všichni vychvalovali desku do nebes, no já ji spatřuji spíš průměrnou, a
když už se někdo pustí na tuhle cestu (ne)pravoslavných mší, ať je dělá, ale
ubere na tom black metalu. Pak by vznikla neobyčejná a originální deska. Doufal
jsem v sílu živého přednesu a zároveň se obával zvuku, protože pokud by
zvukař nezvládl správně nazvučit ony pěvce, či přednášející, byl by to leda
průser. Naštěstí k tomu nedošlo a tak Bartek spustil: „Chci vidět vaše
ruce nahoře… БАТЮШКА… Литоургиа…“ a audiovizuální vystoupení mohlo začít. Co se
týká té složky vizuální, opravdu bylo na co koukat, celý ansámbl navlečený v kutnách
zdobených prastarými symboly a s rouškami přes obličej. Tak konečně
příchod něčeho tajemnějšího, když většina předchozích umělců disponovala spíše
příjemně civilním projevem. Do toho svit svic, smrad kadidla. Divadlo téměř
dokonalé. БАТЮШКА odehráli takřka celou
aktuální desku myslím se správným nasazením a zvuk leckde leckdy lahodil uším,
žel po třetí skladbě jsem zjistil, že z toho na mě nic nedýchá, podobně
jako z desky. Dále pak, že vynucené umístění bicích v pravém rohu
jeviště nedopadlo zrovna na výbornou. Nechytil jsem asi úplně dobrou pozici k poslechu
téhle sebranky, i z důvodu, že řada lidí dorazila druhý den hlavně na БАТЮШКY,
a dost hnusně do mě narážely podivné ozvuky bicí soupravy snad od stěn, snad od
stropu, což mi umělecký zážitek docela kazilo. Nicméně jsem to tak nějak s mírným
ústupem do dister, abych stihl zakoupit novinku Cult of Fire, která se o den
zdržela v Loděnicích, doposlechl.
Je
jen jediná cesta. Cesta, ze které není návratu. Mystický zážitek přichází, obestoupen
strážci tajemstev nejtemnějších IRKALLIAN
ORACLE. Tihle démoni vystoupili z hlubin nenávratna a spustili svou
black deathovou nenávist, jež způsobila naježení celé mé srsti a uvrhla mě i s mnohými
jedinci přítomnými v tuto hodinu v kapli zla do samotného marasmu
roklí neprobádaných. Na rozdíl od Батюшки a i včerejšímu setu Shibalby bylo
vidět a slyšet, že tady to někdo bere a žije zatraceně vážně. Skladby se hrály
jak z aktuální „Apollyon“ tak i z desky první a šlo o dokonalý návrat
nezářného zla, kdy by se atmosféra prosycená odérem hniloby a asfaltové černé
lávy, dala krájet. Před očima jsem měl jen a jen temnotu, ze které jsem se
odvážil občas vyhlédnout směrem k pódiu a viděl, co kapela provádí. Krom
klasického běsnění černých vichrů tu a tam zavanuly vánky netradičních
nástrojů, namátkou gongu, tamburíny (na chvilku jsem měl na tváři i úsměv, to
když frontman svou vehemencí tamburínu rozbil a snažil se ji bez negativního dopadu
na vystoupení „spravit“). Byla to jen krátká chvíle, pak jsem se znovu nechal
převálcovat černou lávou, na jejímž konci převzal aktivitu obyčejný zvoneček. Zazvonil
zvonec a vystoupení byl konec. Vystoupení, které mě dostalo hluboko pod povrch
zemský. Jestli se vrátím k tomu, abych absolvoval zbytek pátečního programu
tady nahoře, si vůbec nejsem jist. Dokonalost!
Proběhla
klasická vydýchávačka, venku bylo příjemně, ale mě stále sžíral černý mráz
jdoucí odkudsi z mého nitra, kam jej vložilo předchozí vystoupení. Při
návratu jsem měl v jedné věci jasno, na PROFANATICU kouknu pěkně z povzdáli.
Stejně nemělo cenu se mezi ty bestie dopředu drát, tihle Amíci jsou pro mnohé
modlou a ikonou. Můj šálek čaje to není a doma bych to určitě neposlouchal,
jedná se o dost minimalistický death-black, mám mnohem raději personálně
provázané Incantation. Z vystoupení sálal dokonalý primitivismus, Paul Ledney
za bicími vypadal jak dědeček hříbeček a image kapely mi připomínala spíš obrázky
z dětských knížek, sami si můžete domyslet z jakých. Ovšem jedna věc
se uskupení PROFANATICA upřít
nedala. Dýchala z nich obrovská zkušenost, umožňující jim minimalistickými
prostředky rozsekat všechny a všechno. Svým způsobem je to jedinečné umění a
ukázka toho, že black a death mají v dnešní době nekonečně mnoho forem.
Skladby byly úderné a krátké, výrazně se do vystoupení promítal i Paulův
nahallovaný mikrofon. Podle mě měl větší kouzlo mezi skladbami, než uvnitř
nich, ale komu to vadilo. PROFANATICA je hudba pro fanatiky a ti si tuhle
zběsilost určitě užili, byť si v kotli nejspíš rozmlátili palice. Tomu
tato rubanice skutečně přála.
Závěr
obstarali RAVENTALE, kteří
přeskočili ze včerejška na místo odstoupivších Lamia Vox. A do dramaturgie
večera až nečekaně zapadli. Většinou to bývá tak, že poslední kapela není
hlavní hvězdou a zastává roli návratovky, takové berličky, aby se všichni dali
do pořádku, trochu se osvěžili neexcelentním Xcelentem a odtáhli do svých
dočasných temných brlohů. Od ukrajinské partičky jsem nečekal nic moc, ale
jejich pojetí blacku v kombinaci s doomem jsem vydržel do konce, zase
na pěkném místečku uprostřed sálu. Snadno, počet přihlížejících se snížil po
Profanatice na třetinu, což mi vyhovovalo. Nic výjimečného sice Ukrajinci
nepředvedli, nicméně, jako tečka za druhým dnem, fungovali výborně.
Klub
opouštím tentokrát jako jeden z posledních s dobrým pocitem, že druhý
den předčil ten první o jeden stupínek. V myšlenkách se tu a tam vracím k Sinmara
a Irkallian Oracle a tu a tam vzhlížím k zítřku, který může být ještě
lepší, než to, co právě skončilo. S pocitem naplnění pak vrhám své tělo i
tvář do náručí matky Noci.
Žádné komentáře:
Okomentovat