21. července 2021

Cultum Interitum

20. února 2020

19. července 2018

Eternal Hate Fest, Vol.16

Nýrsko, městys, do kterého se budete vždycky rádi vracet, a nemusí tam být zrovinka tak našlapaná sestava, jakou sliboval v pořadí již šestnáctý ročník Eternal Hate Festu. Tohle místo má své osobité kouzlo a navíc překrásný areál "Pod sjezdovkou", ve kterém se tradičně schází veliké množství černooděnců, aby užilo všech vymožeností areálu. Hudby, pivka, nějakého toho distra a pohody mezi svými. Loni mi návštěvu překazila poněkud vleklá chřipka, proto jsem se rozhodl si letos vše vynahradit. Tenhle undergroundový fesťák jsem si totiž zamiloval, stejně jako místo, kde se koná a možná je mám pořád rád.


Na místo jsme dorazili zhruba s dvouhodinovým předstihem, tak aby se pohodlně stihlo zaparkovat, něco malého pojíst a případně obhlédnout nějaký ten obchod s hudebními nosiči. U vstupu se mi dostalo výsostného přivítání samotného páně Satana a já si říkal: "Jooo, zase po dvou letech mezi svými." Jak se později ukázalo, skoro nic není jako dřív a loňská má absence se promítla víc, než bych sám očekával. Kupříkladu, ještě na čtrnáctém ročníku mě fascinovalo, jaké druhy piva dokázal Beherit pro nás na čep připravit a ejhle, dostalo se mi poučení, že na čepu je Holba - klasika. Klasika? Netvrdím, že pivo bylo špatné, ale na tohle jsem z dřívějška zvyklý nebyl. V průběhu reportu se k pivní problematice ještě vrátím. Teď ovšem vzhůru k prodejcům. Další pro mě hodně velká změna, protože přítomnost Sturmglanz Black Metal Manufaktur je tedy sakra underground! Roztažení na snad čtyřech stáncích, s takovým množstvím nosičů, že než prohrabete LP, hodinka uteče jako voda a okamžitě vás popadnou chmury, protože jste si vzali málo peněz. To není underground, to je komerce, jakkoli hudební nosiče undergroundové, alespoň sem tam, byly. Hold nová doba. Netvrdím, že jsem odolal, stejně jsem dvě desky pořídil a je pravda, že bych je jinde asi těžko sháněl. I festivalového textilu se urodilo nějak víc, než před dvěma roky. To už je ovšem trochu jiná písnička. Koupí trika, případně mikiny podporujete svého pořadatele - Beherita, chlapíka, který momentálně asi jediný má koule na to, aby dovalil Nokturnal Mortum až na západní cíp republiky. Takže vlastně proč  ne.

A propos Nokturnal Mortum dorazili nějak před druhou hodinou a jali se zkoušet v momentě, kdy už měli regurélně začínat svůj set první harcovníci z domácích končin Napalm Attack. K mým uším doléhaly tóny známé, ale při pohledu na rozcvičující se muzikanty, jsem si nebyl úplně jistý, jestli takové Nokturnal Mortum chci slyšet, vidět, vnímat a adorovat. Eugen Gapon s dreddy a v červeném tričku... uvěřitelný? Ale no nic, taky nechodím v práci v metalovém a už vůbec ne v třásních, není-liž pravda? A nakonec, všechno se stihne, jen celá akce nabere menší zpoždění a někdo bude lehce pokrácen.

Na pódium se tedy jako první nachystali NAPALM ATTACK, aby nás porcí syrového black thrash metalu rozsekali na kousky. A měli připravenou pěknou scénickou show. Ostnaté dráty, blembáky... a vokalista po celý čas plynovou masku na hlavě. Upřímně, nezáviděl jsem mu ani náhodou, mohlo být nějakých 30°C a párkrát jsem si všiml, že s přibývajícím časem pod maskou silně rudne. Obětoval se pro show a to se cení, což dávalo najevo i publikum. Hudebně jsem čekal podobnou palbu, jakou s mrtvým bubeníkem drtí Poprava, ale bylo to něco úplně jiného. Překvapivě mě nejvíc zaujala pomalejší "Apokalypsa" a pak "Volání o pomoc", cover od Root, který si chlapi střihli na závěr vystoupení. Neříkám tak ani tak, nepřekvapili, neurazili, jen nám otevřeli hudební brány Eternal Hate Festivalu, a to zvládli velmi dobře.

Následovali mně naprosto neznámí NORNÍR, o kterých jsem tedy zjistil až po konceru, že jsou z Německa, hudebně bych je totiž řadil spíš někam na sever. Překvapivě se tedy na pódiu objevily dvě ženské a dva chlapíci a pustily do nás smršť melodického black metalu. Vokalistka Lethian střídala kytaru s malým starožitným bubínkem a kapela předvedla na pódiu myslím celé své EP "Urd". Vystoupení v závěru gradovalo skladbou zbrusu novou, před níž se kytary chopil "pátý člen" kapely a Lethian tak řádila jen na bubínek a týrala nás svým chraplákem. Ne netýrala, byť tedy nutno uznat, že kdybych to poslouchal bez vizuální složky, řekl bych, že to řve chlap. Mimochodem, nová skladba bude na první regulérní desce, kterou se kapela chystá vydat. Tak profesionální výkon na relativně pořád začínající kapelu, no byl na klobouček. Pokud bych nějaký měl, tak smeknu. Největší překvapení festivalu a adept na nejlepší kapelu dne.


Během přestavby pódia a zvukové zkoušky jsme se šli občerstvit a už ve frontě, která se nehýbala jsem měl pocit, že na pódiu s APOCRYPHAL pěje nějaká ukřičená baba, vokál mi byl silně nepříjemný a jak tak koukám skrze zástup přede mnou, on to chlap. Zajímavé srovnání, předtím Lethian a teď pan Bassi. Ona hloubky, on výšky. Ona super, on tahal za uši. A celé vystoupení Apocryphal bylo pro mě nepřesvědčivé. Jen tak mimoděk, celé jsem ho prostál ve frontě na pivo, která se za tu dobu posunula možná o půl metru. Další věc, na kterou jsem dřív nebyl zvyklý. Některá čekání chápu, ale prostát ve frontě celý set a napít se, až když se rozjíždějí následující DARK FURY, no... to je hodně. Poláci ostatně svým nenávistným black metalem mě měli vtáhnout zpět do děje po nevydařeném zážitku z minulého vystoupení Italů a i mohli. Těžkooděnci, kteří do vás naperou takovou palbu, že padnete na prdel a už nevstanete, byli na svých místech, drželi své zbraně a hráli víc než jen solidně. Jenomže, co je to všechno platné, když vokalista byl tak strašně nalitej, že pomalu padal z pódia a celkově tak srážel jinak dobrou práci kapely o několik úrovní  níž, než by bylo potřeba. I chlast je hold black metal. Jestlipak se z těch průšvihů dneska vyhrabeme...

KURGAALL, ti by mohli najít recept na to, jak na vše předešlé rychle zapomenout a trochu si zapařit, zvlášť když Lord Astaroth před vystoupením s úsměvem na rtu laškoval s publikem. Na začátek vystoupení však nasadil kamennou tvář a začal do publika házet Fucky, Satany a další různé pekelnosti a oplzlosti... až to jednoho přestalo bavit. Netvrdím, že Italové odehráli špatné vystoupení, jen jsem měl během jejich setu dvě nutkavé myšlenky. První, že už jsem to někde slyšel a druhou, že je to pořád do kola to samé. Chtělo by se říct, že situace je podobná jako u Napalm Attack... Kurgaall neurazili, nepotěšili. Pokud bych měl ale říct, která kapela mě v rámci festu oslovila víc, vyhrají Češi.

Skutečné vtažení do děje tak musejí obstarat až SEKHMET. Kdykoliv a kdekoliv na tuhle partu zajdu, vždycky mě nějak uhrane bordelincem, který rozpoutá. Jejich sety mívají různou podobu, no v Nýrsku je to vždy neskutečný audiovizuální prožitek, protože zde vždycky nachystají speciální show se vším, co k tomu patří, takže krom kapely se na pódiu zjevují přízraky temné jako sama noc, která během jejich vystoupení přichází a kterou narušují plameny odlétávající z hub hudebníků a hořící obrácené kříže. Je to vždycky podobné a vždycky mě to rozseká úplně stejně. A hudebně jsou Sekhmet opravdovou lahůdkou. Čert vem', že už z toho nesálá absolutní nenávist. Je to zatraceně dobré vystoupení po všech směrech a upřímně pro mě vrchol celého Eternal Hate Festu. Zmožen, unaven a rozbit energickým vystoupením se jdu občerstvit a nechám hlavní hvězdy večera přenastavit pódium a nachystat se na svou hodinu H.

Hodina H. se blíží (možná až plíží) pomalu, NOKTURNAL MORTUM evidentně nestačilo odpolední zvučení a tak se vše neskutečně protahuje... a když už se konečně ozvou tóny intra, možná nevěřím svým uším, protože tohle asi opravdu poslouchat nechci. Jestliže mi z poslední desky některé skladby voní návratem k "Weltanshaaung", tak naživo to tak vůbec necítím a první polovina vystoupení Ukrajinců je pro mě takovým zklamáním (a to včetně vizuální stránky věci), že opouštím pozici a odcházím k autu. Opřen o automobil si pak vychutnávám jen "Ukrajinu" a "Bílou věž" z předposlední desky. Zvláštní je, a nebo možná ani není, že na tomhle se shodnou snad všichni, že tyhle dvě skladby působily opravdu nejlépe. Nemám úplně výhrady k tomu, co Nokturnal Mortum hráli i mimo tyhle dvě, hudebně druhá půlka setu v pohodě, jen to hymnické vyznění nebylo až tak hymnické a místy jsem měl pocit, že kapele dochází dech. Jsou to pro mě takoví cizí Nokturnal Mortum, přesto jsou legendou, která zatím neřekla poslední slovo. A tenhle status jim neupírám.

Závěrečné INFERNO už jsem pořádně ani neslyšel, únava udělala své a tímto se chlapům omlouvám a slibuji, že je podpořím za týden ve Volyni. A tak se i stane, ale to už je jiný příběh.

Nýrsko, městys, do kterého se budete vždycky rádi vracet, a třeba v rámci sedmnáctého ročníku Eternal Hate Festu. Jsem přesvědčen, že věcí, které jsem na téhle akci miloval, ubývá. Nakonec, lze to vyčíst i z článku. Na druhou stranu,těch věcí ještě dost zbývá a Daniel si zaslouží podporu a respekt, za to, co pro underground dělá. A těžko se mi jinde bude tak krásně kecat o všem možném nejen s Jirkou Strnadem, ale s kýmkoliv, jako právě tady, v Nýrsku. A určitě mě těžko někdo tak srdečně přivítá jako Satan  (Nazdar kudrnááááči!) právě tady, na Eternal Hate Festu. A už vůbec jinde těžko uvidím stálý zářící úsměv Bílé paní. :) Nýrsko, městys, do kterého se budu vždycky rád vracet...


23. ledna 2018

Warduna - Praha, Divadlo Hybernia, 18.1.2018

"Příběhy našich životů jsou jako vybroušené kameny a život náš pak náhrdelník, na němž se skví některé klenoty opravdu blyštivou krásou... zásadním drahokamem na šňůře Života je zcela jistě i příběh prozatím poslední, splněný sen... WARDRUNA v Praze..."

Původně jsem chtěl si koncert jen užít a článek nenapsat hned z několika důvodů. Ono se totiž těžko popisuje nepopsatelné, na některá vystoupení jsou i slova krátká a v neposlední řadě ze sebe člověk může udělat i blbce, pokud nedá dohromady set list u tak oblíbeného a světoznámého tělesa, jakým Wardruna nepochybně je. Jednoduše proto, že ho hudba uchvátila natolik, že nějak přestal vnímat nejen konkrétní skladby, ale unášen celkem přestal vnímat i čas. Jenže nyní s odstupem času a za zvuků "Runaljod - Yggdrasil" všechny tyhle předsudky hodí za hlavu a vezme do ruky brk, protože akce takového významu si jistojistě pár řádků zaslouží...



Samotná rezervace lístků někdy v létě loňského roku byla sama o sobě boj. Boj v boji zcela jiném, kdy bylo dost těžké dohlédnout za hranice bitevního pole. Přesto, nebo právě proto, ho stálo za to vybojovat. Neohlížet se vlevo, neohlížet se ani vpravo a jít prostě dál. V těžkých chvílích hledět do budoucnosti. A že se to vyplatilo, bylo znát už při vstupu do brány Divadla Hybernia, kde jsme byli mile uvítáni. Pořadatelská služba v naprostém klidu, nikdo nikoho nešacoval, nikdo se netvářil naštvaně. Už zde je na místě smeknout helmici před MIST Agency, která vystoupení zorganizovala. Všude panovala zvláštně klidná atmosféra, až záhadná vzhledem k tomu, jak bylo publikum překvapivě namícháno. Tohle vystoupení přitáhlo nejen ty, kteří se k Wardruně dostali přes metal, ale i lidi, které si k jejich hudbě našli cestu přes Vikingy (myšleno seriál) a samozřejmě i ty, kteří pohanstvím žijí. A tak byla k vidění směska metalových triček, dobových kostýmů (mnohdy velmi povedených) a třeba i lidí oblečených prostě na divadelní představení. Podobnou škálu jako u oblečení nabízel i rozptyl generační. Nezřídka byli v budoucím obecenstvu zastoupeni i rodiče s dětmi. A takto rozdílní lidé se míhali kolem merchu kapely a vedli ve foyer družné rozhovory. Atmosféra krásna, chce se říct.

Usadili jsme se na svá místa a při prohlížení si dekorace na pódiu, která se během vystoupení ukázala být velmi užitou, s napětím čekali, co si na nás hudebníci nachystají. Nešlo si také nevšimnout, jak ukázněné a kultivované publikum se dnes v hledišti Hybernie sešlo. Je hodně zvláštní vidět tu metalovou část publika takhle v klidu. Jakkoliv může někomu divadlo připadnout zvláštním místem pro pořádání koncertu přírodní kapely, dodalo celému večeru na důstojnosti a atmosféru vystoupení, řekl bych, výrazně podtrhlo. Po čtvrt hodince čekání, kterou lze Wardruně nepochybně odpustit, přichází na řadu hlavní část večera, ze zákulisí vychází čtveřice hudebníků, Lindy Fay-Hella a nakonec i sám Mistr Einar Selvik. Ticho publika rozčísly úvodní tóny TYR a už tady bylo jasné, že vystoupení bude skvělé a poté co Einar navázal WUNJO s velmi překvapivými aranžemi, kdy se sám zhostil partů původně dětského sboru bylo naprosto jasné, jak snadno půjde runové magii podlehnout. Atmosféra by se dala krájet a příjemné mrazení v zádech se dostavilo zejména při nejtemnější věci z repertoáru kapely "Runaljod", po které přišlo uvolnění v podobě několika skladeb z úvodní "Gap var Ginnunga", tuším zazněla mimo jiného "Heimta Thurs". A jsme u toho, přesně nedokážu vůbec skladby pojmenovat, protože jsem byl přenesen v časoprostoru úplně jinam... vnitřně mnou otřásaly tóny tak silně, že jsem se mlčky jen tak tak tak vnímal, co se vlastně na pódiu děje... jen tak po očku jsem tedy mohl obdivovat profesionalitu pětice válečníků, brilantní mistrovství hraní na cokoliv, tedy na nástroje, které rovněž nedokážu pojmenovat. A ono to vůbec není podstatné, podstatné je, jak se krásně všechny runy pojily v  dech beroucí celek... Rozdíl mezi jevištěm a hledištěm úplně vymizel, Wardruny by bylo lze se skoro dotknout. Tisícovka lidí nadnášených překrásnými tóny byla více, než jen odměnou pro každého jedince sedícího v sále. A pokud se v první části děly věci neskutečné a výborné, druhá polovina vystoupení Wardruny byla už čirou fanatzií, ve kterou ji proměnila "Rotlaust tre Fell" z mé srdeční záležitosti "Yggdrasil". To už jsem byl unášen kamsi mimo lidský život, kamsi do dálav neprobádaných. Asi každý má nějaké to oblíbené album, mnozí i tu svou runu a nejinak i já. Jenže kterou vybrat, když jich je víc. Z druhého alba zazněly ještě FEHU a "Solringen", po které jsem s napětím očekával, že se dostane i na SOWELU, na kterou k mému "zklamání" nedošlo. Nemůžu mít všechno, přesto své chvilky extáze jsem si prožil jednak při RAIDO, pro mě nejkrásnější a nejdůležitější runy uplynulého roku, kdy při tisku ruky přítelkyně, která mi dává smysl života a v nelehkých chvílích mě neskutečně podržela, mi do očí vyhrkly slzy. Síla působení hudby Wardruny byla v tu chvíli neskutečná. Na vlně emocí jsem si užil i ALGIR, která byla nádherně ztvárněna vizuálně, kdy celá pětice bez hnutí v jednu chvíli stála s rozpaženýma rukama kopírujíc přesně její tvar a za ní mocně se tyčily stíny ve tvarů stromů. K sobě jsem pak začal přicházet až ve chvíli kdy Einar a spol. navrátili se k poslední desce v podobě ODAL. Za celou dobu živého vystoupení, čítajícího už v tuhle chvíli bezmála hodinu a půl, Einar nepromluvil, v toku dění by to působilo rušivě a návaznost by se vytratila, za celou dobu snad nikdo v hledišti ani nešpitl, aby nekazil úchvatnou atmosféru večera. Co víc si přát? Snad, aby to nikdy neskončilo. Jenže vše končí (i začíná) a tak zákonitě muselo dojít na na závěrečnou "Helvegen", ze které neskutečně mrazilo, jak byla autentická a pronikala námi až do morku kostí. Nakonec je to píseň o smrti a kdo nezemře na bojišti, musí cestou k Hel. Vše dojde svého konce...

"Deyr fé, deyja frændr, deyr sjalfr it sama, en orðstírr deyr aldregi, hveim er sér góðan getr. Deyr fé, deyja frændr, deyr sjalfr it sama, ek veit einn, at aldrei deyr: dómr um dauðan hvern."

Po chvíli ticha následuje jásot a potlesk ve stoje, při kterém Einar děkuje a kapela po nesčetných úklonách mizí v zákulisí, aby se ještě jednou vrátila a nabídla navíc píseň runy spojené s vodou - LAUKR. Před ní si Einar lehce posteskl nad stavem svých hlasivek a proto se není čemu divit, že volání po dalším přídavku už bylo zbytečné, leč druhé kolo ovací ve stoje si kapela zasloužila měrou vrchovatou.

Ještě pár slov k technické stránce věci. Naprosto neskutečně mě upoutala instrumentální zručnost všech hrajících hudebníků, kromě Einara exceloval především Eilif Gundersen, který umí snad úplně na všechno. Rozum mi zůstával stát nad rozsahem Einarových vokálních rejstříků, takže se vůbec nedivím tomu povzdechu v závěru. Mocně mě okouzlily vícehlasy; určitě doplňující vokály Lindy, ale především, když všichni mužové zpívali bezmála a capella, možná jen za drobného doprovodu perkusí. Celé to ještě umocňovala vizuální stránka věci, hry světel a stínů tvořených reflektory skrze těla hudebníků, nádherné a přitom jednoduché. A pokud mám při domácím poslechu sem tam pocit, že něco zní poněkud uměle, na pódiu vše zářilo puncem autenticity. WARDRUNA je zkrátka famózní, profesionální a co je nejdůležitější, uvěřitelná. 

Závěrem si dovolím ještě jednou poděkovat především pořádající agentuře za to, že mi umožnila něco podobného prožít. Obecenstvu, které ukázněností přispělo k důstojné atmosféře koncertu a intenzivitě prožitku a Wardruně za to, že je taková, jaká je, v dnešní přetechnizované době je doslova pohlazením po duši a zaslouží si stát se jedním z nejcenějších klenotů na mém náhrdelníku. Byl to úžasný kulturní zážitek, kouzelné ozvy magických run nám v uších zněly dlouho do noci a doznívají ještě dnes.