"Příběhy našich životů jsou jako vybroušené kameny a život náš pak náhrdelník, na němž se skví některé klenoty opravdu blyštivou krásou... zásadním drahokamem na šňůře Života je zcela jistě i příběh prozatím poslední, splněný sen... WARDRUNA v Praze..."
Původně jsem chtěl si koncert jen užít a článek nenapsat hned z několika důvodů. Ono se totiž těžko popisuje nepopsatelné, na některá vystoupení jsou i slova krátká a v neposlední řadě ze sebe člověk může udělat i blbce, pokud nedá dohromady set list u tak oblíbeného a světoznámého tělesa, jakým Wardruna nepochybně je. Jednoduše proto, že ho hudba uchvátila natolik, že nějak přestal vnímat nejen konkrétní skladby, ale unášen celkem přestal vnímat i čas. Jenže nyní s odstupem času a za zvuků "Runaljod - Yggdrasil" všechny tyhle předsudky hodí za hlavu a vezme do ruky brk, protože akce takového významu si jistojistě pár řádků zaslouží...
Samotná rezervace lístků někdy v létě loňského roku byla sama o sobě boj. Boj v boji zcela jiném, kdy bylo dost těžké dohlédnout za hranice bitevního pole. Přesto, nebo právě proto, ho stálo za to vybojovat. Neohlížet se vlevo, neohlížet se ani vpravo a jít prostě dál. V těžkých chvílích hledět do budoucnosti. A že se to vyplatilo, bylo znát už při vstupu do brány Divadla Hybernia, kde jsme byli mile uvítáni. Pořadatelská služba v naprostém klidu, nikdo nikoho nešacoval, nikdo se netvářil naštvaně. Už zde je na místě smeknout helmici před MIST Agency, která vystoupení zorganizovala. Všude panovala zvláštně klidná atmosféra, až záhadná vzhledem k tomu, jak bylo publikum překvapivě namícháno. Tohle vystoupení přitáhlo nejen ty, kteří se k Wardruně dostali přes metal, ale i lidi, které si k jejich hudbě našli cestu přes Vikingy (myšleno seriál) a samozřejmě i ty, kteří pohanstvím žijí. A tak byla k vidění směska metalových triček, dobových kostýmů (mnohdy velmi povedených) a třeba i lidí oblečených prostě na divadelní představení. Podobnou škálu jako u oblečení nabízel i rozptyl generační. Nezřídka byli v budoucím obecenstvu zastoupeni i rodiče s dětmi. A takto rozdílní lidé se míhali kolem merchu kapely a vedli ve foyer družné rozhovory. Atmosféra krásna, chce se říct.
Usadili jsme se na svá místa a při prohlížení si dekorace na pódiu, která se během vystoupení ukázala být velmi užitou, s napětím čekali, co si na nás hudebníci nachystají. Nešlo si také nevšimnout, jak ukázněné a kultivované publikum se dnes v hledišti Hybernie sešlo. Je hodně zvláštní vidět tu metalovou část publika takhle v klidu. Jakkoliv může někomu divadlo připadnout zvláštním místem pro pořádání koncertu přírodní kapely, dodalo celému večeru na důstojnosti a atmosféru vystoupení, řekl bych, výrazně podtrhlo. Po čtvrt hodince čekání, kterou lze Wardruně nepochybně odpustit, přichází na řadu hlavní část večera, ze zákulisí vychází čtveřice hudebníků, Lindy Fay-Hella a nakonec i sám Mistr Einar Selvik. Ticho publika rozčísly úvodní tóny TYR a už tady bylo jasné, že vystoupení bude skvělé a poté co Einar navázal WUNJO s velmi překvapivými aranžemi, kdy se sám zhostil partů původně dětského sboru bylo naprosto jasné, jak snadno půjde runové magii podlehnout. Atmosféra by se dala krájet a příjemné mrazení v zádech se dostavilo zejména při nejtemnější věci z repertoáru kapely "Runaljod", po které přišlo uvolnění v podobě několika skladeb z úvodní "Gap var Ginnunga", tuším zazněla mimo jiného "Heimta Thurs". A jsme u toho, přesně nedokážu vůbec skladby pojmenovat, protože jsem byl přenesen v časoprostoru úplně jinam... vnitřně mnou otřásaly tóny tak silně, že jsem se mlčky jen tak tak tak vnímal, co se vlastně na pódiu děje... jen tak po očku jsem tedy mohl obdivovat profesionalitu pětice válečníků, brilantní mistrovství hraní na cokoliv, tedy na nástroje, které rovněž nedokážu pojmenovat. A ono to vůbec není podstatné, podstatné je, jak se krásně všechny runy pojily v dech beroucí celek... Rozdíl mezi jevištěm a hledištěm úplně vymizel, Wardruny by bylo lze se skoro dotknout. Tisícovka lidí nadnášených překrásnými tóny byla více, než jen odměnou pro každého jedince sedícího v sále. A pokud se v první části děly věci neskutečné a výborné, druhá polovina vystoupení Wardruny byla už čirou fanatzií, ve kterou ji proměnila "Rotlaust tre Fell" z mé srdeční záležitosti "Yggdrasil". To už jsem byl unášen kamsi mimo lidský život, kamsi do dálav neprobádaných. Asi každý má nějaké to oblíbené album, mnozí i tu svou runu a nejinak i já. Jenže kterou vybrat, když jich je víc. Z druhého alba zazněly ještě FEHU a "Solringen", po které jsem s napětím očekával, že se dostane i na SOWELU, na kterou k mému "zklamání" nedošlo. Nemůžu mít všechno, přesto své chvilky extáze jsem si prožil jednak při RAIDO, pro mě nejkrásnější a nejdůležitější runy uplynulého roku, kdy při tisku ruky přítelkyně, která mi dává smysl života a v nelehkých chvílích mě neskutečně podržela, mi do očí vyhrkly slzy. Síla působení hudby Wardruny byla v tu chvíli neskutečná. Na vlně emocí jsem si užil i ALGIR, která byla nádherně ztvárněna vizuálně, kdy celá pětice bez hnutí v jednu chvíli stála s rozpaženýma rukama kopírujíc přesně její tvar a za ní mocně se tyčily stíny ve tvarů stromů. K sobě jsem pak začal přicházet až ve chvíli kdy Einar a spol. navrátili se k poslední desce v podobě ODAL. Za celou dobu živého vystoupení, čítajícího už v tuhle chvíli bezmála hodinu a půl, Einar nepromluvil, v toku dění by to působilo rušivě a návaznost by se vytratila, za celou dobu snad nikdo v hledišti ani nešpitl, aby nekazil úchvatnou atmosféru večera. Co víc si přát? Snad, aby to nikdy neskončilo. Jenže vše končí (i začíná) a tak zákonitě muselo dojít na na závěrečnou "Helvegen", ze které neskutečně mrazilo, jak byla autentická a pronikala námi až do morku kostí. Nakonec je to píseň o smrti a kdo nezemře na bojišti, musí cestou k Hel. Vše dojde svého konce...
"Deyr fé, deyja frændr, deyr sjalfr it sama, en orðstírr deyr aldregi, hveim er sér góðan getr. Deyr fé, deyja frændr, deyr sjalfr it sama, ek veit einn, at aldrei deyr: dómr um dauðan hvern."
Po chvíli ticha následuje jásot a potlesk ve stoje, při kterém Einar děkuje a kapela po nesčetných úklonách mizí v zákulisí, aby se ještě jednou vrátila a nabídla navíc píseň runy spojené s vodou - LAUKR. Před ní si Einar lehce posteskl nad stavem svých hlasivek a proto se není čemu divit, že volání po dalším přídavku už bylo zbytečné, leč druhé kolo ovací ve stoje si kapela zasloužila měrou vrchovatou.
Ještě pár slov k technické stránce věci. Naprosto neskutečně mě upoutala instrumentální zručnost všech hrajících hudebníků, kromě Einara exceloval především Eilif Gundersen, který umí snad úplně na všechno. Rozum mi zůstával stát nad rozsahem Einarových vokálních rejstříků, takže se vůbec nedivím tomu povzdechu v závěru. Mocně mě okouzlily vícehlasy; určitě doplňující vokály Lindy, ale především, když všichni mužové zpívali bezmála a capella, možná jen za drobného doprovodu perkusí. Celé to ještě umocňovala vizuální stránka věci, hry světel a stínů tvořených reflektory skrze těla hudebníků, nádherné a přitom jednoduché. A pokud mám při domácím poslechu sem tam pocit, že něco zní poněkud uměle, na pódiu vše zářilo puncem autenticity. WARDRUNA je zkrátka famózní, profesionální a co je nejdůležitější, uvěřitelná.
Závěrem si dovolím ještě jednou poděkovat především pořádající agentuře za to, že mi umožnila něco podobného prožít. Obecenstvu, které ukázněností přispělo k důstojné atmosféře koncertu a intenzivitě prožitku a Wardruně za to, že je taková, jaká je, v dnešní přetechnizované době je doslova pohlazením po duši a zaslouží si stát se jedním z nejcenějších klenotů na mém náhrdelníku. Byl to úžasný kulturní zážitek, kouzelné ozvy magických run nám v uších zněly dlouho do noci a doznívají ještě dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat