Jako obvykle…

Jedna vousatá stať, pro kterou jsem sáhl do archivu hodně hluboko. Psal jsem ji někdy v roce 1998, kdy jsem se fenoménu Smrti docela věnoval. Styl zřejmě odpovídá věku a zkušenostem s psaním...

Přišel jako obvykle. Jeho tvář byla bledá a dominovaly na ní vystouplé lícní kosti. Přes hlavu měl nataženou kápi, jež připomínala kus jakéhosi pytle. Sedl si do rohu poloprázdné místnosti a mlčel. Byl tichý, tichý jako mráz, jenž maloval na okna nádherné symboly paní Zimy.

Když k němu přistoupil hostinský, objednal si jen sklenici vody. Nikdy nepil alkohol. Nikdy nepromluvil s tím, s kým nemusel.

Po chvíli vstoupil další muž. Slušně pozdravil a přisedl do rohu místnosti. Prohodili spolu pár slov. Nikdo je neposlouchal. Stejně by jejich slovům sotva kdo rozuměl.

Po krátkém rozhovoru se muž v kápi zvedl a obešel místnost. Všichni, kolem kterých prošel, ztratili barvu tváře. Bledl každý, že by se v něm krve nedořezal. Vše ustrnulo. Jakoby se zastavil čas. Obešel všechny ještě jednou. Pak se vrátil ke stolu. „Vidíš, příteli,“ pravil, „toto je má práce, má moc.“, a pokračoval: „Nuže, musím už jít. A Ty se mnou!“ „Půjdeme tedy.“, odvětil druhý. „Oni půjdou také, ale později. Všichni jsou pokrytci, neumí si vážit ničeho, nejsou mne hodni!“ a máchl rukou. Druhý muž padl jako podťatý. Do tváří přítomných se opět vlila krev. Pocit strnulosti vystřídal pocit radosti nad tím, že mají vše za sebou.

Natáhl kapuci přes hlavu. Ve dveřích se obrátil směrem do místnosti a přísným pohledem prohlédl všechny přítomné. Jen tak, jakoby sobě pod vousy zamumlal: „Co jsem Ti říkal, pokrytci.“ Prudce se otočil a odcházel. Odešel jako obvykle, byl tichý jako mráz, jenž zalézá za nehty a pomalu zabíjí. Odešel jako obvykle…